ECLI:CZ:US:2009:3.US.1492.09.1
sp. zn. III. ÚS 1492/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. R., zastoupeného Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 15, proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 11. 1998, č. j. Sm 494/98-9 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označený směnečný platební rozkaz, kterým mu bylo uloženo, aby do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatil žalobci (JUDr. L. B.) směnečný peníz 12 000 000 Kč spolu s 6% úrokem ode dne 1. 7. 1995 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 40 000 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 567 528 Kč, nebo aby "v téže lhůtě podal proti platebnímu rozkazu u tohoto soudu námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá".
Stěžovatel ve svém návrhu tvrdí, že ačkoli se o existenci napadeného rozhodnutí dozvěděl teprve dne 9. 4. 2009, kdy obdržel usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 1. 2009, č. j. 152 Nc 6009/2009-6, o nařízení exekuce, toto rozhodnutí údajně nabylo právní moci dne 12. 12. 1998, aniž však "mu kdy bylo doručeno", byť se v době doručování na příslušné adrese zdržoval. Je tím vystaven hrozbě "rozsáhlé majetkové újmy", a to bez možnosti se proti nezákonně vydanému soudnímu rozhodnutí bránit cestou opravných prostředků.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Právě z hlediska zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu pak nelze opomenout existenci prostředků ochrany tvrzeně dotčených práv již v řízení před obecnými soudy, jež žalovanému poskytuje ve vztahu k přiznané směnečné pohledávce, úrokům a směnečné odměně, institut námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, upravený v ustanovení §175 o. s. ř., a vůči náhradě nákladů řízení pak odvolání podle §175 odst. 6 o. s. ř. ve spojení s §201 a násl. o. s. ř.
Tím, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, resp. odvolání podány nebyly (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel - objektivně - nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Nelze tudíž než uzavřít, že i v dané věci je ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítl.
K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud též kupř. v usnesení ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 579/2000, ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 48/04, ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 402/07, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 1905/07, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 901/09.
Důsledek v podobě nepřípustnosti ústavní stížnosti nastává bez ohledu na to, zda byl stěžovateli směnečný platební rozkaz doručen řádně či nikoli. Pakliže byl doručen v souladu s procesními předpisy (což stěžovatel zpochybňuje), platí, co řečeno shora s tím, že lze uvážit i existenci důvodu pro odmítnutí ústavní stížnosti též podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jakožto opožděně podané. Nestalo-li se tak, lhůta pro podání námitek (resp. odvolání) proti ústavní stížností napadenému směnečnému platebnímu rozkazu zůstává stěžovateli zachována, neboť účinky doručení nemohly nastat (srov. též usnesení ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 402/07).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj