ECLI:CZ:US:2009:3.US.1504.09.1
sp. zn. III. ÚS 1504/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou v Havířově - Šumbarku, Opletalova 608/2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 27. 2. 2009 č. j. 2 Tmo 10/2009-444, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou řádně a včas, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo garantované v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, soudu pro mládež, ze dne 17. 12. 2008 č. j. 4 Tm 9/2007-428, kterým bylo rozhodnuto, že odsouzení, specifikovaní v tomto usnesení, jsou povinni společně a nerozdílně nahradit stěžovateli (v řízení před obecnými soudy poškozenému) náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení a náklady spojené s účastí jeho zmocněnce v trestním řízení, a to v úhrnné částce 52 848,- Kč.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž namítal především, že vyúčtované náklady, spojené s přibráním zmocněnce, byly neoprávněně kráceny a požadoval, aby soud stanovil povinnost odsouzeným zaplatit mu náklady ve výši 61 868,- Kč a 1 300,- Kč za odvolací řízení. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, předložil obdobné námitky, které již uplatnil ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu. Jejich podstatou je polemika se závěry obecných soudů o stanovení výše náhrady nákladů a odměny zmocněnce stěžovatele, která se ovšem pohybuje na úrovni podústavního práva.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud neshledal ve věci takové pochybení, které by dosáhlo ústavněprávní úrovně. Jak vyplývá z napadeného usnesení, krajský soud se s námitkami stěžovatele, týkajícími se stanovení výše náhrady nákladů, řádně vypořádal a dostatečně objasnil, jaké důvody vedly ke snížení jejich navrhované výše. Ústavní soud proto neshledal důvod se námitkami stěžovatele ohledně výše náhrady nákladů dále zabývat, neboť odůvodnění rozhodnutí obecných soudů považuje v tomto směru za dostatečné. Postup odvolacího soudu při vydání napadeného rozhodnutí nelze považovat za svévolný a Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní. Tvrzení stěžovatele, že nebyl poučen o možnosti požádat o ustanovení zmocněnce, nelze v dané věci přezkoumat, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze usnesení krajského soudu, týkající se stanovení výše náhrady nákladů.
Ústavní stížností napadené usnesení do ústavně zaručených práv stěžovatele nezasáhlo a Ústavní soud nenašel žádný důvod pro jeho zrušení.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu