ECLI:CZ:US:2009:3.US.1513.09.1
sp. zn. III. ÚS 1513/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti AKRO investiční společnost, a. s. se sídlem v Praze 6, Slunná 25, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2722/2008 ze dne 24. 2. 2009, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 362/2007 ze dne 25. 10. 2007 a Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 30/2004 ze dne 21. 3. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod - porušení rovnosti, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Těmito rozhodnutími, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu prvých dvou napadených rozhodnutí (stěžovatelem připojené rozhodnutí Městského soudu v Praze není rozhodnutím shora označeným), nebylo vyhověno žalobě stěžovatele - investiční společnosti (obhospodařující podílový fond Akro svět, jehož prostředky svěřila obchodníku s cennými papíry), který se s odvoláním na ustanovení §81b odst. 1 a 81c odst. 4 písm. b) zákona č. 591/1992 Sb., ve znění účinném do 12. 7. 2002, domáhal na žalovaném Garančním fondu obchodníků s cennými papíry v Praze zaplacení částky 14.442.539,50 Kč, později omezené o částku 807.168,34 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za nevydaný zákaznický majetek úpadce - obchodníka s cennými papíry Private Investors, a. s.
Soudy I. a II. stupně výkladem ustanovení §81b odst. 1, §81c odst. 3 písm. b) zákona č. 591/1992 (dále jen "zákon o cenných papírech") a s poukazem na ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 15/1998 Sb. dovodily, že stěžovatel jako institucionální investor nemá nárok na vyplacení náhrady z Garančního fondu, a to přesto, že obchodníkovi svěřil prostředky náležející do jím obhospodařovaného podílového fondu, a že ke vzniku nároku na náhradu mělo dojít před novelou zákona o cenných papírech, provedenou zákonem č. 308/2002 Sb., účinnou od 12. 7. 2002. Podle obecných soudů z vymezení zákaznického majetku (ustanovení §81b odst. 1 zákona o cenných papírech) vyplývá jeho vázanost na osobu zákazníka, který s obchodníkem uzavřel smlouvu a který má také právo na náhradu z Garančního fondu za podmínek vyplývajících z ustanovení §81c odst. 1 citovaného zákona. Institucionální investoři jsou však z náhrady fondu dle ustanovení §81c odst. 3 písm. b) citovaného zákona vyloučeni a stěžovatel proto, jako institucionální investor, nemá právo na náhradu z Garančního fondu. Přitom je zcela nerozhodné, zda prováděl obchody se svým majetkem na vlastní účet nebo je prováděl v rámci obhospodařování majetku vytvořeného podílového fondu. Podílníci v žádném smluvním vztahu k obchodníku s cennými papíry nebyli, tím byla výhradně investiční společnost a novela zákona o cenných papírech byla jen zpřesněním, nikoliv změnou, pokud jde o rozsah subjektů vyloučených z náhrady.
Také Nejvyšší soud svým shora označeným zamítavým rozsudkem, jímž rozhodoval o dovolání podaném stěžovatelem proti rozsudku odvolacího soudu, které shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to k výkladu ustanovení §81c odst. 4 zákona o cenných papírech, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 11. 7. 2002, z důvodů podrobně v něm rozvedených dovodil, že stěžovatel nemá podle uvedeného ustanovení právo na náhradu z Garančního fondu bez ohledu na to, zda obchodníkovi svěřil prostředky ve svém vlastnictví či prostředky z obhospodařovaného podílového fondu.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel s poukazem na rovnost v právech zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod polemizuje s uvedenými závěry obecných soudů. S důrazem na to, že vlastníkem majetku podílového fondu jsou jednotliví majitelé podílových listů a nikoliv investiční společnost, předkládá svůj názor, podle něhož není možné vyložit ustanovení §81c odst. 4 písm. b) zákona o cenných papírech jinak, než jako výjimku z pravidla, která se vztahuje pouze na majetek investiční společnosti a nikoliv na majetek v obhospodařovaných podílových fondech. Soudy všech stupňů však uvedené, podle něj sporné, ustanovení vyložily ústavně nekonformním způsobem v neprospěch zásady rovnosti a znevýhodnily tak jednu skupinu osob - podílníků svěřujících majetek obchodníkovi prostřednictvím investiční společnosti - oproti fyzickým osobám, které svůj majetek svěřily obchodníku s cennými papíry přímo. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozsudků obecných soudů.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Napadenými rozhodnutími, v nichž obecné soudy na základě podrobně rozvedených důvodů dospěly k závěru o vyloučení investiční společnosti stěžovatele, jako institucionálního investora, z práva na náhradu z Garančního fondu, k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Výklad aplikovaného ustanovení i argumentaci obecných soudů, tak jak je v rozhodnutích rozvedena, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak lze odkázat. K námitkám stěžovatele třeba zdůraznit poukaz Nejvyššího soudu na to, že zákazníkem obchodníka s cennými papíry je investiční společnost i tehdy, svěřuje-li mu prostředky z majetku jí obhospodařovaného podílového fondu, kterýžto závěr plyne i ze samotné povahy nepřímého zastoupení, kdy investiční společnost majetek v podílovém fondu obhospodařuje sice na účet majitelů podílových listů, avšak vlastním jménem. K tvrzenému porušení rovnosti pak s připomenutím judikatury Ústavního soudu, vztahující se ke kategorii rovnosti v právech, zdůrazňující vždy, že rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů, nutno odkázat již na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se odlišným postavením zákazníků přímo a nepřímo investujících na kapitálovém trhu zabýval, vysvětlil, že je nutno rozlišovat právní vztahy a postavení zákazníka v závislosti na způsobu investování a v návaznosti na to také objasnil, z jakých důvodů mají, zcela oprávněně, osoby investující samy a přímo, na rozdíl od osob investujících do nákupu podílových listů a svěřujících tak své prostředky investiční společnosti jako kvalifikovanému subjektu na trhu s cennými papíry, která nese odpovědnost za investované prostředky, právo na odškodnění z garančního fondu.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v dané věci neshledal, a proto byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu