ECLI:CZ:US:2009:3.US.1515.09.1
sp. zn. III. ÚS 1515/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2009, č. j. 24 Co 520/2008-64, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 9. 2008, č. j. 4 C 94/2008-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit žalobci České pojišťovně, a. s., částku 7 300 Kč s úrokem z prodlení z titulu dlužného pojistného dle pojistné smlouvy č. 5570397715 za pojistný rok od 6. 5. 2007; stěžovateli též uložil zaplatit žalobci vzniklé náklady řízení.
Odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel oproti závěrům obecných soudů, jež dospěly k tomu, že pojistnou smlouvou bylo sjednáno pojištění na určitou dobu (jednoho roku) s jednorázovým pojistným ve smyslu čl. 10 odst. 1 všeobecných pojistných podmínek, tvrdí, že pojištění bylo naopak sjednáno na dobu neurčitou, a to s pojistným běžným, což mu umožnilo pojistnou smlouvu k rozhodnému 6. 5. 2007 vypovědět podle §800 odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění), a tak také učinil. Namítá, že obecné soudy opřely své závěry o "takové ustanovení všeobecných pojistných podmínek, k němuž by se občan jako smluvní partner pojišťovny mohl propracovat teprve až po jejich náročném studiu", což však prý není při uzavírání pojistných smluv běžné; podle jeho názoru šlo jemu i pojišťovně o to, aby "byl kryt do budoucna", a to na dobu neurčitou. Při posuzování pojistné smlouvy proto neměly soudy vyjít jen z pojistných podmínek, ale měly se zaměřit na zjištění, co bylo skutečně jejím obsahem; doba trvání pojištění nemůže být vyvozována (při absenci odpovídajícího ujednání v pojistné smlouvě) pouze z pojistných podmínek, jejichž převzetí sice stvrdil, avšak nebyl s nimi při uzavírání smlouvy seznámen a jejich text tak nemůže být považován za projev jeho vůle. Pokud měly soudy o sjednané délce pojištění pochybnosti, měly stěžovatele k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, vyslechnout, což se však nestalo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
K námitce procesního pochybení soudů při zjišťování skutkového stavu se Ústavnímu soudu tudíž přísluší omezit na úsudek, že neměly-li obecné soudy ohledně skutkových okolností, rozhodných pro posouzení doby pojištění a tomu odpovídajícího pojistného (jakožto jednorázového) pochybnosti, nebylo důvodu k dokazování dalšímu; ostatně obtížně si lze představit, jaký smysl by mohlo mít, a to včetně nyní prosazovaného důkazu stěžovatelovým výslechem.
Ohledně argumentace "běžnou praxí" při uzavírání pojistných smluv, jejíž součástí podle stěžovatele není podrobné prostudování a seznámení se s jednotlivými ustanoveními všeobecných pojistných podmínek, se pak poznamenává, že dle ustanovení §788 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření pojistné smlouvy, jsou součástí pojistné smlouvy všeobecné pojistné podmínky pojistitele, schválené orgánem státního dozoru v pojišťovnictví (pojistné podmínky), na něž se pojistná smlouva odvolává, a které jsou k ní připojeny nebo byly před uzavřením smlouvy tomu, kdo s pojistitelem smlouvu uzavřel, sděleny. Skutečnost, že se s pojistnými podmínkami, resp. rozhodnými ustanoveními o době trvání pojištění, na které smlouva v ujednání o konci pojištění odkazovala, podrobně stěžovatel neseznámil (přičemž současně neuvádí žádné okolnosti, z nich by bylo patrno, že takovou možnost neměl, či mu byla pojistitelem upřena), nemůže být způsobilá založit důvod k odmítnutí jejich obsahu s tvrzením, že nejsou projevem jeho vůle.
Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného hmotného práva. Oba soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, a s jejich závěrem, že stěžovatelem uzavřenou pojistnou smlouvou bylo sjednáno pojištění na dobu určitou s jednorázovým pojistným, není důvod se neztotožnit. Ani stěžovatel nemůže vyvrátit úsudek, že sjednaná "prolongace" (její mechanizmus) doby pojištění dokládá - již logicky - existenci této doby jakožto "určité". Že za těchto okolností jeho úkon z 15. 2. 2007 nemohl vyvolat jím sledované účinky (ukončení pojištění, resp. povinnosti zaplatit pojistné na další rok), pak stěžovatel ani nepopírá.
Z obsahu ústavní stížnosti je nadto - v obecné poloze - zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví, a to patrně též proto, že opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu (dovolání) zde již přípustný není.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Jan Musil
předseda senátu