ECLI:CZ:US:2009:3.US.1516.09.1
sp. zn. III. ÚS 1516/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JOSEF HONEŠ INTERHOTEL AMERICA s. r. o. v likvidaci, se sídlem Písek, Richarda Weinera 2375, zastoupené JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 3422/2007-130 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2007 č. j. 6 Co 296/2007-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení částky 12 391 400 Kč s příslušenstvím, v němž vystupovala na straně žalobkyně. Tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou dne 24. 4. 2006 u Okresního soudu v Písku, domáhala zaplacení výše uvedené částky. Okresní soud mezitímním rozsudkem ze dne 31. 10. 2006 č. j. 7 C 84/2006-87 rozhodl tak, že základ jejího žalobního nároku je vůči vedlejšímu účastníku, Městu Písek (v řízení před obecnými soudy žalovanému), opodstatněn. Okresní soud vycházel ze zjištění, že dne 3. 8. 2000 byla mezi Ing. J. H. (dále jen "Ing. J. H."), jako fyzickou osobou, a městem Písek, uzavřena smlouva o nájmu v rozhodnutí specifikovaných pozemků a budovy, a to na dobu určitou od 1. 8. 2000 do 31. 7. 2004, za účelem výstavby a provozu staveb a doplňků budoucího golfového hřiště. V průběhu nájemního vztahu do práv a povinností nájemce vstoupila stěžovatelka (společnost JOSEF HONEŠ INTERHOTEL AMERICA s. r. o. v likvidaci), která převzala práva a povinnosti nájemce od počátku nájemního vztahu. Okresní soud dovodil, že na straně vedlejšího účastníka existovala vůle ke změně na straně nájemce ve prospěch stěžovatelky. Věc posoudil podle §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen "o. z.") a dospěl k závěru, že stěžovatelka je ve sporu aktivně legitimována. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že účastníci sice neuzavřeli žádnou písemnou dohodu o změně na straně nájemce, avšak existence takové dohody ani písemnou formu nevyžaduje.
Krajský soud v Českých Budějovicích změnil k odvolání vedlejšího účastníka mezitímní rozsudek okresního soudu tak, že rozhodl, že základ žalobního nároku stěžovatelky není vůči vedlejšímu účastníku opodstatněn. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je ve sporu aktivně legitimován a že změna osoby nájemce nevyžaduje změnu dohody písemnou formou. Věc posoudil ve smyslu §40 odst. 2 o. z. s tím, že pokud byla nájemní smlouva ze dne 3. 8. 2000 uzavřena písemně, mohlo dojít ke změně nájemní smlouvy v osobě nájemce opět jenom písemnou formou, přičemž nedodržení písemné formy činí právní úkon neplatným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 3422/2007-130, kterým dovolání zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, uvedla, že postupem odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení jejích, v ústavní stížnosti uvedených základních práv tím, že obecné soudy nesprávně rozhodly o neopodstatněnosti jejího nároku vůči vedlejšímu účastníkovi. Podle názoru stěžovatelky krajský soud, přestože v odůvodnění svého rozsudku uvádí své úvahy o nutnosti zkoumat její nárok z titulu bezdůvodného obohacení, "patrně si dostatečně neuvědomujíc povahu mezitímního rozsudku, dveře k jakémukoli dalšímu soudnímu přezkumu nároku stěžovatelky zavírá...". Tento "lapsus a vnitřní zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu pak, patrně příliš zahleděn do řešení hmotněprávních otázek v dovolání vznesených, bohužel nenapravuje ani soud dovolací". Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími a vadným postupem soudů jí byla odňata možnost domáhat se svého práva na plnění z titulu bezdůvodného obohacení a jejímu vlastnickému právu tak nebyla poskytnuta stejná ochrana jako vlastnictví jiných subjektů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Těžiště ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v kritice právních závěrů odvolacího a dovolacího soudu ohledně právní kvalifikace smluvního vztahu mezi Ing. J. H. a městem Písek jako nájemní smlouvy sjednané podle §663 a násl. o. z. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné ústavněprávní argumenty, pouze shrnuje a opakuje námitky, které uplatnila již v dovolacím řízení a dovolací soud se s nimi řádně vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud není oprávněn detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Odvolací soud velmi pečlivě a ústavně přijatelně vysvětlil, z jakých důvodů se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelka je ve sporu aktivně legitimována a že změna v osobě nájemce nevyžaduje změnu dohody písemnou formou. Dovolací soud pečlivě odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí dovolání stěžovatelky, když došel k závěru, že odvolací soud použil odpovídající zákonná ustanovení, která také správným způsobem vyložil.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími a vadným postupem soudů jí byla odňata možnost domáhat se svého práva na plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud zcela správně odkazuje stěžovatelku na možnost uplatnit tento nárok v dalším řízení, neboť vzhledem k tomu, že stěžovatelka tuto námitku uplatnila až v řízení odvolacím, soud prvního stupně se z tohoto pohledu věcí nezabýval a odvolací soud tudíž nemohl tuto otázku sám posuzovat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, soudy obou stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu