ECLI:CZ:US:2009:3.US.1565.09.1
sp. zn. III. ÚS 1565/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem Opava, nám. Republiky 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2007 sp. zn. 16 Co 230/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodl v jeho občanskoprávní věci.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 11 C 79/2001 zamítl stěžovatelův návrh na obnovu řízení (o neplatnost výpovědi z pracovního poměru) a Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil; Nejvyšší soud posléze usnesením ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1862/2008 dovolání stěžovatele jako nepřípustné (§237 odst. 1, 3 o. s. ř.) odmítl.
Důvod obnovy řízení stěžovatel spatřoval - a v ústavní stížnosti tak činí i nadále - v tom, že v původním řízení se vzhledem k uložené povinnosti mlčenlivosti ("související s jeho někdejším povoláním správce daně v kontrolním oddělení", které byl zbaven "až po nabytí právní moci rozsudku soudu prvé instance") nemohl relevantně vyjádřit k některým důkazům předloženým původním žalovaným (bývalým zaměstnavatelem) a stejně tak neměl možnost předložit "řadu" listinných důkazů, jež poté získal; tyto "důkazní materiály" přitom podle stěžovatele mohou pro něj přivodit příznivější rozhodnutí v původní věci a splňují "veškeré náležitosti, pro které je možné obnovu řízení povolit".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení. O úspěchu ústavní stížnosti naopak nelze uvažovat v situaci, kdy stěžovateli taková újma - byť i hypoteticky vadným ("nesprávným") rozhodnutím - nevznikla, a vzniknout ani nemohla.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Stěžovatel totiž Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - a to jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti", jak bylo řečeno, není referenčním hlediskem přezkumu ústavněprávního.
Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní (pouhý formální odkaz na čl. 36 odst. 1 Listiny na tom nemůže ničeho změnit). Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud je sice vázán petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním, leč stěžovatelem uplatněné námitky jsou logicky rozhodné pro determinaci hledisek, z nichž se má ústavněprávní přezkum odvíjet; projednáním ústavní stížnosti mimo tato hlediska se vystavuje Ústavní soud riziku "suprerrevizní instance", což roli, jež mu byla svěřena ústavodárcem, neodpovídá. Z povahy základních lidských práv a svobod ostatně vyplývá, že jejich porušení by měl stěžovatel skutečně vnímat jako "citelnou křivdu" a měl by být schopen, zejména při povinném zastoupení advokátem, ji jako stížností námitku formulovat, byť v její ústavněprávní kvalifikaci se může mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449).
Již jen nad tento rozhodný rámec stojí za připomenutí, že z obsahu samotné ústavní stížnosti se nikterak nepodává, proč a jakým způsobem by měl nový "důkazní materiál", o nějž se stěžovatel v řízení o obnově opíral, ovlivnit ty skutkové okolnosti, na kterých byly založeny důvody jemu dané výpovědi z pracovního poměru, jimž v původním řízení neúspěšně oponoval (viz odstavec a/ až h/ bodu 3 části V. stížnosti), jmenovitě "malý počet uzavřených kontrol", kvalita "výsledků kontrol DPH", kvalita dožádání "z FÚ" ve Zlíně a Šumperku, "neplnění pokynů nadřízených", nedostatky vedení "denní evidence", zjištěný "pozdní příchod do zaměstnání", jakož i nesplnění povinnosti "předložit seznam zajištěných listin" od daňového subjektu.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu - z uvedených důvodů - ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2009
Jan Musil
předseda senátu