ECLI:CZ:US:2009:3.US.1609.09.1
sp. zn. III. ÚS 1609/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 10 C 17/2006 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2009 č. j. 18 Co 126/2009-617, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 6. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dle stěžovatele jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložené kopie napadeného usnesení krajského soudu se podává, že v průběhu řízení před okresním soudem stěžovatel (žalobce v původním řízení) podal návrh, aby soud nepřipustil dle §27 odst. 2 občanského soudního řádu zastoupení žalované obecným zmocněncem. Okresní soud při jednání dne 4. 3. 2009 usnesením návrh stěžovatele zamítl pro nedůvodnost a poučil jej o nepřípustnosti odvolání s tím, že se jedná o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení.
Stěžovatel podal proti zamítavému usnesení odvolání. Uváděl (znovu) důvody pro nepřipuštění zmocněnce žalované (nezpůsobilost řádně zastupovat, angažovanost ve více věcech, emoční zainteresovanost). Krajský soud napadeným usnesením odvolání odmítl pro nepřípustnost s odůvodněním, že okresní soud nemusel žádné rozhodnutí vydávat, neboť nedospěl k závěru o nepřipuštění obecného zmocněnce (§27 odst. 2 občanského soudního řádu), avšak pokud již usnesení vydal, jde o rozhodnutí upravující vedení řízení (taková rozhodnutí jsou bez vlivu na věc samu a zpravidla jde o otázky, které v zájmu hospodárného řízení vyžadují rychlé řešení a odepření opravného prostředku nepředstavuje újmu na právech účastníka řízení). Uvedl také, že stěžovateli usnesením okresního soudu nemohla být způsobena žádná újma.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že prvostupňový soud nezákonně rozhodl o jeho návrhu při jednání, jež se konalo dva dny po doručení písemného návrhu, a stěžovatelovými tvrzeními se vůbec nezabýval, tedy jeho rozhodnutí postrádá podklad. Neztotožňuje se ani s názorem soudů, že jde o rozhodnutí upravující vedení řízení, a argumentuje, že způsobilost zástupce k řádnému zastoupení je závažná otázka, která může mít vliv na průběh řízení i na rozhodnutí ve věci samé. Namítal současně, že proti rozhodnutí o nepřipuštění zastoupení obecným zmocněncem odvolání přípustné je.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podána opožděně.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Stěžovatel namítá, že mu byl (krajským soudem) upřen opravný prostředek proti usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na nepřipuštění obecného zmocněnce protistrany. Argumentuje (proti závěrům o charakteru usnesení) obecně významem zastoupení a potenciálním dopadem na průběh řízení a rozhodnutí o meritu věci.
Tvrzení stěžovatele je pouhou polemikou se závěry krajského soudu (i předchozím poučením okresního soudu), že se jedná o rozhodnutí upravující vedení řízení, které navíc ani nezasahuje do práv stěžovatele a nemuselo být ani vydáno (§27 odst. 2 občanského soudního řádu a contrario). V postupu krajského soudu Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Předně není zřejmé, a to uvedl již krajský soud, že by byla práva stěžovatele nějak zasažena tím, že žalovanou (protistranu) bude zastupovat jí zvolený obecný zmocněnec. To ostatně vyplývá i z argumentace předestřené v ústavní stížnosti. Odvolává-li se stěžovatel na význam zastoupení v řízení, nelze než poukázat na to, že v podstatě "pečuje" o řádné zastoupení protistrany, a lze tedy i hovořit o nepřípustnosti tzv. actio popularis před Ústavním soudem. Stejně tak ve vztahu k zákonným důvodům omezení práva na zastoupení zmocněncem by stěžovatel v podstatě hájil veřejný zájem a nikoliv právo své. Ustanovení §27 odst. 1 občanského soudního řádu je jedním z garantů možnosti účastníka uplatnit a prosadit svá práva vůči jiným/protistraně (právo zastupovaného účastníka) a účelem §27 odst. 2 občanského soudního řádu je ochrana účastníků před nekvalifikovaným zastupováním a ochrana výlučného postavení advokátního stavu (veřejný zájem). Dovolává-li se stěžovatel toho, že zastoupení obecným zmocněncem bude mít vliv na průběh řízení a rozhodnutí ve věci samé, jde o zcela abstraktní tvrzení. Je jisté, že jakékoliv zastoupení protistrany bude mít nějaký vliv na průběh řízení i rozhodnutí ve věci, avšak není zřejmé, jaký vliv a v čem považuje stěžovatel za zásah do svých ústavních (a jakých konkrétních) práv. K námitce stěžovatele, že proti usnesení o nepřipuštění obecného zmocněnce lze podat odvolání, je třeba uvést následující. Ustanovení §27 odst. 1 občanského soudního řádu upravuje právo účastníka řízení se dát zastoupit kteroukoliv fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, přičemž usnesení soudu dle §27 odst. 2 občanského soudního řádu o nepřipuštění obecného zmocněnce je tak přímým zásahem do takto upraveného práva na volbu zástupce. Naopak v právním řádu není žádná opora "právu" účastníka řízení zvolit, jakého zástupce (obecného zmocněnce) může/bude mít protistrana. Z věci tak vyplývá, že stěžovatel se přístupu k odvolacímu soudu domáhá toliko pro tento přístup sám, ačkoliv smyslem opravných prostředků je domoci se zaručených práv.
Závěry krajského soudu o nepřípustnosti odvolání nepředstavují protiústavní zásah. V této návaznosti pak vyplývá, že ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu je podána opožděně (usnesení bylo stěžovateli sděleno dne 4. 3. 2009 a ústavní stížnost byla podána elektronicky dne 22. 6. 2009 - §72 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud tak, že ústavní stížnost zčásti odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu