ECLI:CZ:US:2009:3.US.1621.08.1
sp. zn. III. ÚS 1621/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti společnosti CENTROPEN a. s. se sídlem 9. května 161, Dačice, IČ: 00142492, zastoupené JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem Komenského 6/V, Dačice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 2008 č. j. 22 Cdo 53/2006-301, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2008, napadá stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2008 č. j. 22 Cdo 53/2006-301 (v petitu ústavní stížnosti nesprávně označené jako "rozsudek"), a tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení ochrany vlastnického práva stěžovatelky došlo údajně "nezákonným soudním rozhodnutím", které nevycházelo ze všech objektivně zjištěných skutečností. V souvislosti s vydržením jako jedním ze způsobů nabytí vlastnického práva stěžovatelka zdůrazňuje, že je to velmi citlivý institut a jeho aplikace v konkrétní věci by měla mít již z tohoto důvodu velmi silný a nezpochybnitelný "mandát". Pokud by prý v případě vydržení mělo dojít k jakýmkoli pochybnostem, což se stalo právě v projednávaném případě, mělo by mít vždy přednost vlastnické právo vložené do katastru nemovitostí již z toho důvodu, že vlastnické právo (téměř) vždy požívalo silnější právní ochranu, než je tomu u držby.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že JUDr. V. K., Ing. V. K. a Mgr. J. K. jako žalobci se žalobou proti stěžovatelce (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované) domáhali určení, že jsou spoluvlastníky části pozemku v napadených rozhodnutích blíže specifikovaného o výměře 253 m2 - ostatní plocha, v katastrálním území a obci Dačice, přičemž tvrdili, že předmětnou část pozemku nabyli vydržením. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci užívali část pozemku jako vlastní od roku 1978, kdy stěžovatelka zbudováním plotu tuto část "připlotila" k jejich sousednímu pozemku. O této skutečnosti se od stěžovatelky dozvěděli až v roce 2002.
O žalobě rozhodl Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 9. 9. 2003 č. j. 6 C 676/2002-198 tak, že určil, že předmětný pozemek je v podílovém spoluvlastnictví žalobců. Důvodem vzniku tohoto sporu byla skutečnost, že pozemek, který užívala rodina žalobců od roku 1950, sahal až k řece Dyji, i když říční břeh nebyl žalobci využíván. Po provedení přeložky řeky Dyje v letech 1976-77 bylo původní koryto řeky zasypáno a v roce 1978 právní předchůdce stěžovatelky mezi oběma pozemky vystavěl plot, aniž by žalobce jakkoli upozornil, že oplocení ve skutečnosti nekopíruje vlastnickou hranici mezi pozemky. Z tohoto důvodu žalobci užívali i část jim "připloceného" sousedního pozemku jako vlastní. Soud dospěl k závěru, že počátek jejich držby je v roce 1978 a jejich dobrá víra, resp. dobrá víra jejich právních předchůdců nebyla zpochybněna až do února 2002. Protože šlo o pozemek dříve náležející do socialistického státního vlastnictví, počala vydržecí doba běžet od 1. 1. 1992.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ji zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobci nebyli oprávněnými držiteli.
Dovolací soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2005 č. j. 22 Cdo 1240/2004-257 rozsudek odvolacího soudu (tj. Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2004 č. j. 7 Co 56/2004-234) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud ve zrušujícím rozsudku odkázal na svoji platnou judikaturu v této otázce, kde se uvádí, že "oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Přičemž omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat". Současně podle jeho názoru platí, že "sama skutečnost, že žalobci nebo jejich právní předchůdci nenechali zaměřit hranici svého pozemku, nemohla znamenat nedostatek jejich dobré víry, že jim patří část sousedního pozemku stěžovatelky".
Po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2005 č. j. 7 Co 1767/2005-270 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Podle názoru odvolacího soudu žalobci, resp. jejich právní předchůdci se chopili držby části pozemku v roce 1978 za situace, kdy ho stěžovatelka "připlotila" k pozemku parcela č. 1405, přičemž způsob jeho užívání žalobci odpovídá poloze rodinného domu žalobců sousedícího s výrobním areálem stěžovatelky, což lze dokumentovat vytvořenou protihlukovou stěnou z dřevin. Omyl, na jehož základě se žalobci ujali držby, byl podle názoru odvolacího soudu omluvitelný. Dobré víře žalobců měla nasvědčovat i další objektivní okolnost, a to jak velikost sporného pozemku, který dosahoval 40 % výměry jim náležejícího pozemku parcela č. 1405, ale zejména jeho dispozice, neboť sporný pozemek přiléhá k pozemku žalobců v úzkém pásu o šíři jen 2 až 3 m, maximálně 5 m. K vydržení pozemku došlo podle ustanovení §134 odst. 1 a §870 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen "OZ") v době před únorem 2002, kdy se žalobci dozvěděli, že vlastníkem sporného pozemku je stěžovatelka.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2005 č. j. 7 Co 1767/2005-270 podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud usnesením ze dne 10. 4. 2008 č. j. 22 Cdo 53/2006-301 odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud konstatoval, že v dovolání stěžovatelka nekonkretizuje, z čeho dovozuje přípustnost dovolání, přičemž proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné jen za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. V dané věci však dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné, neboť "pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování nejsou právním názorem významným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř." Proto dovolací soud zkoumal, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou vzniku držby věci a odkázal v této souvislosti na svoji konstantní judikaturu v této otázce, přičemž dovodil, že závěr odvolacího soudu o vzniku držby sporného pozemku není s jeho judikaturou v rozporu a neshledal ji v rozporu ani s hmotným právem. Proto uzavřel, že oprávněnost držby sporného pozemku nebyla dovoláním zpochybněna. Z tohoto důvodu neshledal rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným a dovolání odmítl.
II.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud podle článku 83 Ústavy ČR představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 97 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Protože není součástí soustavy obecných soudů a není jim ani instančně nadřízen, nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti těchto soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které spočívají pouze v rovině podústavního práva. Výjimkou jsou případy, v nichž takové porušení představuje současně i porušení některého ústavně zaručeného práva nebo svobody (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 3, pod č. 5, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá především skutková zjištění obecných soudů a vyslovuje názor, že žalobci v pravomocně skončeném řízení neunesli důkazní břemeno a spornou část pozemku proto nevydrželi. Tyto (skutkové) námitky však v žádném ohledu nekorespondují s petitem ústavní stížnosti, v němž se stěžovatelka domáhá zrušení výhradně výše označeného usnesení dovolacího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm.b) a c) o. s. ř. (za situace, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně) vyložil, že přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není možná, s ohledem na obsah připojeného spisu sp. zn. 6 C 676/2002.
Pokud se týká závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvody, pro které dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl, jsou přehledně a jasně vyloženy v odůvodnění napadeného usnesení; Ústavní soud nemá k těmto závěrům potřebu cokoli dodávat či je doplňovat, a proto na ně pro jejich správnost zcela odkazuje.
Porušení vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny v projednávané věci zjištěno nebylo, ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti, kromě vlastního hodnocení v řízení před obecnými soudy provedených důkazů, žádné námitky, z nichž by byl zřejmý příčinný vztah mezi rozhodováním dovolacího soudu o odmítnutí jejího dovolání pro nepřípustnost a porušením vlastnického práva, nenabízí; tím méně pak je možné dospět k závěru, že napadené usnesení v nějakém ohledu znamenalo pro stěžovatelku "nezákonné vyvlastnění jejího majetku".
Pokud se týká otázky předpokladů vzniku držby a s touto problematikou spojenou rozhodovací praxí obecných soudů a soudu dovolacího, považuje Ústavní soud za vhodné dodat pouze tolik, že je věcí výlučně Nejvyššího soudu ČR, aby v pozici vrcholného článku soustavy obecných soudů sám v případech dovolání, jejichž přípustnost je podmíněna ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uvážil, zda je v tom kterém konkrétním dovolání skutečně předložena otázka zásadního právního významu, či nikoli. Takové uvážení zahrnuje především posouzení toho, zda byla taková otázka stěžovatelem skutečně formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku podle mínění dovolacího soudu (nikoli subjektivního náhledu odvolatele) zásadní právní význam. Zásah Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, který by takové rozhodnutí jako orgán ochrany ústavnosti zrušil jedině tehdy, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či pro jiné vady dosahující úrovně porušení ústavnosti. Pouhá polemika, v projednávané věci především se skutkovými zjištěními obecných soudů, jde ostatně jak mimo stěžovatelkou uplatněný dovolací důvod [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tak vylučuje i přezkum Ústavního soudu, a to tím spíše, že stěžovatelka nenamítá, že by se jí v dané věci nedostalo řádného a spravedlivého procesu (ve smyslu článku 36 Listiny).
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu