ECLI:CZ:US:2009:3.US.165.09.1
sp. zn. III. ÚS 165/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou v Plzni, nám. Republiky 28, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1285/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako opožděně podané. Stěžovatel má za to, že napadeným usnesením došlo "k porušení jeho práva na spravedlivý proces a očekávatelnost rozhodnutí".
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že usnesení krajského soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, bylo doručeno jeho obhájci dne 17. 10. 2007. Dovolání proti uvedenému usnesení krajského soudu bylo dle tvrzení stěžovatele odneseno osobně na Okresní soud
Plzeň-město zaměstnankyní advokátní kanceláře dne 14. 12. 2007. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání dovolání uplynula podle jeho názoru dne 17. 12. 2007, bylo toto dovolání podáno řádně a včas. Vzhledem k tomu, že však takto podané dovolání nebylo nalezeno, podal obhájce stěžovatele dne 20. 3. 2008 z opatrnosti ještě nové dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako opožděně podané.
Podle názoru stěžovatele nemůže jít k jeho tíži skutečnost, že nelze v evidenci soudu dohledat podání účastníka řízení, pokud tento je schopen jiným věrohodným způsobem prokázat učiněné podání, totiž čestným prohlášením zaměstnankyně advokátní kanceláře, v němž tato prohlašuje, že toto dne 14. 12. 2007 odnesla na podatelnu příslušného soudu (dovolání v jeho věci). Stěžovatel tvrdí, že dostatečně prokázal, že podal dovolání v zákonné lhůtě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a přiložená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně objasnil okolnosti "ztraceného" dovolání v souvislosti se zákonem stanovenou lhůtou pro jeho podání včetně fikce doručení, již stěžovatel rovněž napadá. Ústavní soud jen stručně shrnuje zjištění učiněná dovolacím soudem.
Dovolací soud konstatoval, že dovoláním napadené usnesení bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 17. 10. 2007, u stěžovatele nastala tzv. fikce doručení dne 19. 11. 2007. Dvouměsíční lhůta pro podání dovolání tak uplynula dne 21. 1. 2008, dovolání však bylo podáno dne 20. 3. 2008, tedy po lhůtě. Vzhledem k tomu, že dovolání se nenacházelo ani ve spise, ani nebylo vyznačeno v elektronickém rejstříku ISAS, vyzval soud prvního stupně obhájkyni stěžovatele, aby doložila své tvrzení. Obhájkyně stěžovatele tvrdí, že "podala již v listopadu 2007 dovolání, které doručila osobně na podatelnu Okresního soudu Plzeň-město zaměstnankyně advokátní kanceláře. Bohužel v mezidobí došlo ke stěhování a kopie s podacím razítkem nebyla nalezena..." Zaměstnankyně advokátní kanceláře prohlašuje v čestném prohlášení, že dovolání odnesla na podatelnu soudu dne 14. 12. 2007. Dovolací soud uvádí, že ve vlastním dovolání je však jako den jeho písemného vypracování uvedeno datum 19. 3. 2008 a plná moc udělená stěžovatelem obhájkyni je ze dne 31. 12. 2007. Na základě uvedených zjištění dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a relevantně nedoložil včasnost podání.
Tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, nelze přisvědčit. Na základě údajů zjištěných z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého spisu je evidentní, že Nejvyšší soud se zabýval všemi argumenty stěžovatele, které znovu uvádí v ústavní stížnosti. Ústavní soud ustáleně judikuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Napadené rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem zdůvodněno. Z tohoto důvodu Ústavní soud v dalším odkazuje na argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež je jasně, přesvědčivě a logicky odůvodněno, nemá povahu svévole a nelze z něj usuzovat ani na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich odvolací soud vyvodil.
Ústavní soud tedy neshledal ani v napadeném rozhodnutí, ani v řízení, které mu předcházelo, porušení základních práv stěžovatele, tvrzených v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu