ECLI:CZ:US:2009:3.US.1652.09.1
sp. zn. III. ÚS 1652/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. J. X., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem v Praze 9, Jandova 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2009 č. j. 8 Afs 17/2008-88 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006 č. j. 8 Ca 84/2005-37, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 6. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2009 č. j. 8 Afs 17/2008-88, jakož i jemu přecházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006 č. j. 8 Ca 84/2005-37 s tím, že postupem uvedených soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces vyjádřené v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí [§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 20. 1. 2003 č. j. 9735/03/009913/0938 - platebním výměrem č. 1030000074 byla podle §46 odst. 4 s použitím §44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), stěžovatelce vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 ve výši 165 900 Kč. Následně podané odvolání bylo rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 20. 12. 2004 č. j. FŘ-1578/11/04 podle §50 odst. 5 daňového řádu zamítnuto. Posledně uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka "správní" žalobou, tu však Městský soud v Praze výše označeným rozsudkem zamítl, zamítnuta byla i stěžovatelčina posléze podaná kasační stížnost, a to již zmíněným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. V dané věci šlo o to, že finanční úřad na stěžovatelčině bankovním účtu zjistil přírůstek finančních prostředků, a proto ji vyzval, aby podala daňové přiznání. Protože stěžovatelka ve stanovené lhůtě této výzvě nevyhověla, správce daně stanovil zmíněnou daňovou povinnost pomocí pomůcek. Poté stěžovatelka daňové přiznání podala, správce daně ale posoudil odvolání proti platebnímu výměru. To posléze stěžovatelka doplnila s tím, že jde o peněžní prostředky její sestry, která mínila investovat v České republice, a za účelem prokázání této skutečnosti navrhla výslech této osoby. Tomuto návrhu však správce daně nevyhověl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že uvedla dostatek důkazů k odstranění pochybností o správnosti a úplnosti údajů o výši příjmů uvedených v daňovém přiznání, avšak tyto důkazy nebyly provedeny, a vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že výpověď její sestry není bez dalších dokladů dostatečným důkazem; v této souvislosti tvrdí, že jde o "pouhou a nepotvrzenou hypotézu". Z tohoto důvodu má za to, že splnila svou zákonnou povinnost dle §44 odst. 1 daňového řádu a že tudíž nebyly splněny předpoklady pro stanovení daně pomůckami dle §44 odst. 2 daňového řádu. Poukazuje přitom na napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kde se konstatuje, že lze aplikovat §44 odst. 1 daňového řádu jen za předpokladu, že jde o případ podléhající zdanění a že v případě, kdy daňový subjekt odmítá vznik daňové povinnosti, je na správci daně, aby prokázal opak. Uvedený soud se prý dostal do rozporu se svým vlastním závěrem, protože skutečnost, že došlo ke vzniku daňové povinnosti, byla zpochybněna a správce daně svou důkazní povinnost nesplnil. Vylučuje přitom, že by její daňová povinnost mohla být vyvozena z toho, že zastává funkci jednatelky a že jí byl povolen přechodný pobyt za účelem účasti v právnické osobě. Navíc měl správce daně, jak prý plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu, zvolit i jiný postup, než stanovit daň podle pomůcek, v důsledku čehož porušil §2 odst. 2 daňového řádu. Závěrem pak stěžovatelka konstatuje, že výklad práva orgánů veřejné moci byl v daném případě zatížen "libovůlí", neboť nerespektoval obecné zásady zákona. Správce daně stanovil daň podle pomůcek za podmínek, které jsou v rozporu se zákonem, a obecné soudy tento postup aprobovaly, v důsledku čehož nedostály svým povinnostem při přezkumu zákonnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Obdobnými ústavními stížnostmi, jež byly podány ve skutkově i právně téměř identických případech téže stěžovatelky (rozdíl spočíval pouze v období, za které byla daň stěžovatelce doměřena), se již Ústavní soud zabýval ve svých usneseních ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 1777/08 a ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2182/08, kde dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněné (a zčásti nepřípustné) návrhy. Ústavní soud se zde vyjádřil k otázce tzv. důkazního břemene, vyměření daně podle pomůcek a s tím souvisejícího rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího finančního orgánu a následně i obecného soudu. Se závěry II. senátu Ústavního soudu, jež jsou obsaženy v uvedených usneseních, se III. senát ztotožňuje a stěžovatelku na ně plně odkazuje.
K tomu pokládá za potřebné doplnit, že v podstatě stejnými námitkami, jaké stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, se již zabýval a zcela vypořádal Nejvyšší správní soud ve svém usnesení. Z jeho odůvodnění plyne, že uvedený soud zkoumal, zda byly ve smyslu §44 odst. 1 daňového řádu splněny podmínky pro vyměření daně podle pomůcek. Vzal přitom v úvahu, že správce daně postupem podle §36 daňového řádu zjistil, že na stěžovatelčin bankovní účet byly vloženy finanční prostředky. Za situace, kdy stěžovatelka působila v České republice ve funkci jednatelky obchodní společnosti, dospěl k závěru, že se jedná o nezdaněné příjmy (a tedy že jí svědčí daňová povinnost), a stěžovatelku zcela oprávněně vyzval k podání daňového přiznání.
Vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu rozpory v jeho odůvodnění, nečiní tak důvodně; uvedený soud vycházel zjevně z toho, že správce daně měl "dostatek podkladů pro závěr o tom, že stěžovatelce svědčí daňová povinnost", resp. že správcem daně tvrzený vznik daňové povinnosti byl prokázán (a to zjištěním finančních prostředků v rámci vyhledávací činnosti), aby (v prvé řadě) odůvodnil jeho výzvu k podání daňového přiznání. Pokud stěžovatelka uvedené výzvě nevyhověla, sama způsobila, že správce daně podle §44 odst. 1 daňového řádu vyměřil daň podle pomůcek. V rámci odvolání proti zmíněnému rozhodnutí stěžovatelka mohla mj. namítat, že podmínky pro stanovení daně podle pomůcek nebyly splněny, protože jí žádná daňová povinnost nevznikla, což také učinila. Tvrdila přitom, že předmětné finanční prostředky nepředstavují její příjem, ale že jde o vlastnictví její sestry. Stran tohoto svého tvrzení však - dle názoru odvolacího finančního orgánu, jenž byl akceptován správními soudy - tzv. důkazní břemeno neunesla, a to z důvodu, že navržený důkaz není s to předmětnou skutečnost prokázat.
Z uvedeného je patrno, že otázky, jež stěžovatelka otevírá v ústavní stížnosti, již byly vyřešeny jak odvolacím finančním orgánem, tak posléze obecnými soudy, které přezkoumávaly zákonnost rozhodnutí odvolacího finančního orgánu. Ve shodě s předchozími rozhodnutími Ústavního soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka pokračuje v polemice s odvolacím finančním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a neodůvodněně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek správního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Do ústavněprávní roviny se celá věc neposouvá ani tím, že stěžovatelka namítla, že nebylo vyhověno jejímu důkaznímu návrhu. Takovou povinnost totiž orgán veřejné moci nemá;
zamítne-li však důkazní návrh, musí svůj postup ústavně konformním způsobem odůvodnit, což se také v posuzované věci stalo.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti, ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a protože ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, nelze rozhodovat ani o něm.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu