ECLI:CZ:US:2009:3.US.1677.08.1
sp. zn. III. ÚS 1677/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., právně zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou AK se sídlem Ruská 87/11, 703 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2008 č. j. 7 Afs 19/2008-51 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2007 č. j. 22 Ca 231/2007-11, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. července 2008, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 22. října 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2008 č. j. 7 Afs 19/2008-51, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2007 č. j. 22 Ca 231/2007-11, a to pro porušení článku 37 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se stěžovatel domáhá přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 16. dubna 2007 č. j. 6433/07-1500-704532, kterým byla podle ust. §5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), delegována místní příslušnost ke správě všech daní Ing. V. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), s výjimkou daní, kde předmětem zdanění je nemovitost, na Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm. Tento soud po zjištění, že není k rozhodnutí o žalobě místně příslušný, usnesením ze dne 19. července 2007 č. j. 22 Ca 231/2007-11 postoupil věc Krajskému soudu v Brně. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. března 2008 č. j. 7 Afs 19/2008-51 kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že v daném případě je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, a město Brno, v němž má sídlo toto finanční ředitelství, spadá do obvodu působnosti Krajského soudu v Brně (srov. ust. §11 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tento krajský soud je pak ve smyslu ust. §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen "s. ř. s.") soudem, v jehož obvodu má sídlo Finanční ředitelství v Brně, které ve věci vydalo rozhodnutí v posledním stupni, jež bylo napadeno žalobou stěžovatele. Pokud proto Krajský soud v Ostravě, k němuž podal stěžovatel žalobu proti předmětnému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, postoupil tuto věc k vyřízení Krajskému soudu v Brně, posoudil otázku místní příslušnosti soudu v souladu se zákonem. Jelikož ze soudního řádu správního ani z jiného zvláštního zákona nevyplývá, že by v předmětné věci měla být místní příslušnost určena jinak, nemohlo ani napadené usnesení o postoupení věci zasáhnout do práva stěžovatele na zákonného soudce, jak je garantuje článek 38 odst. 1 Listiny. Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku, že krajský soud pochybil, pokud věc postoupil Krajskému soudu v Brně ještě před tím, než rozhodl o žádosti stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o jeho žalobě a o návrhu na vydání předběžného opatření. Jestliže krajský soud zjistí, že není místně příslušný k rozhodnutí o žalobě, je nejen oprávněn, ale i povinen rozhodnout pouze o postoupení věci místně příslušnému krajskému soudu (zákonnému soudci). Opačný postup, tj. rozhodování o ustanovení zástupce a o návrhu na vydání předběžného opatření místně nepříslušným krajským soudem, by znamenal porušení práva stěžovatele na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny). Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i další námitku, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do práva stěžovatele garantovaného v článku 38 odst. 2 Listiny. Obsahem tohoto práva, uvedl Nejvyšší správní soud, je veřejné subjektivní právo účastníka řízení být účasten na jednání ve věci samé a možnost vyjadřovat se k prováděným důkazům při jednání. O tento případ ale v předmětné věci nešlo. Krajský soud v Ostravě totiž nerozhodoval ve věci samé, ale o tom, zda jsou u tohoto krajského soudu vůbec dány podmínky k rozhodování o věci samé. Jednalo se tedy o rozhodnutí, které předchází ústnímu jednání soudu, a i případnému provádění důkazů. Napadeným usnesením proto nemohlo být zasaženo do práva stěžovatele garantovaného v článku 38 odst. 2 Listiny. V tomto směru je proto nesprávný poukaz stěžovatele, že mu přenesení místní příslušnosti na Krajský soud v Brně znemožní účast v řízení o věci samé. Krajský soud v Ostravě totiž napadeným usnesením nerozhodoval o přenesení místní příslušnosti na Krajský soud v Brně, která je dána zákonem, pouze podle ust. §7 odst. 6 s. ř. s. postoupil věc místně příslušnému krajskému soudu, aby dostál zákonu, konkrétně dikci ust. §7 odst. 2 s. ř. s.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předmětem řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo přezkoumání rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Brně ze dne 16. dubna 2007 č. j. 6433/07-1500-704532, kterým bylo rozhodnuto žalovaným o delegaci místní příslušnosti z Finančního úřadu Brno I na Finanční úřad Rožnov pod Radhoštěm. Stěžovatel jako žalobce o změnu příslušnosti vůbec nežádal a tato změna nebyla se stěžovatelem projednána.
Stěžovatel považuje tento způsob postupu a rozhodování daňových orgánů za postup zjevně šikanózní, který ho zatěžuje a zvyšuje náklady jak jeho, tak náklady státu na správu daní. Stěžovatel ve věci podal žalobu u Krajského soudu v Ostravě dne 28. června 2007 a současně podal také návrh na vydání předběžného opatření, ve kterém požadoval, aby Finančnímu úřadu v Rožnově pod Radhoštěm bylo zakázáno vést daňová a správní řízení a aby nebylo vydáno rozhodnutí v daňovém a správním řízení do doby, než bude vydáno rozhodnutí soudu. Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 19. července 2007 věc postoupil Krajskému soudu v Brně, aniž by se dále zabýval návrhem na vydání předběžného opatření, které si stěžovatel u soudu podal současně s žalobou dne 28. června 2007. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v kasační stížnosti uvedl, že zásadně nesouhlasí s tím, aby jeho žaloba proti Finančnímu ředitelství v Brně byla postoupena a následně projednána Krajským soudem v Brně. Jako důvod uvedl, že postoupení věci uvedenému soudu v podstatě znemožní osobní účast navrhovatele u soudního řízení, jelikož mu to neumožňuje jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Stěžovatel toto rozhodnutí považuje za porušení jeho ústavního práva na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti tak, jak je garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že postoupení věci povede k jeho zatížení neodůvodněnými náklady, které si v současné době nemůže dovolit, jelikož je nezaměstnaný, nepobírá žádné sociální dávky a je bez jakýchkoliv příjmů. Přestože stěžovatel namítal svůj velmi nepříznivý zdravotní stav, který mu znemožní účast u soudu v Brně, kasační soud se touto námitkou stěžovatele vůbec nezabýval a skutečnosti o jeho zdravotním stavu nezjišťoval.
Tím prý Nejvyšší správní soud zatížil řízení vadou v neprospěch stěžovatele a porušil tak jeho ústavní právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, jelikož dle vyjádření ošetřujícího lékaře jednání u soudu v Brně není stěžovatel schopen. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud při posuzování jeho kasační stížnosti měl vzít v úvahu jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a na základě toho ve svém rozhodnutí přikázat na základě ust. §9 odst. 2 s. ř. s. věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu. Stěžovatel je toho názoru, že soudy postupovaly formalisticky a nezjistily skutkový stav věci, jak stanoví zákon a rozhodly v rozporu s ust. §2 s. ř. s., přičemž neposkytly ochranu právům stěžovatele na zákonný výkon správy daní podle ust. §1 a ust. §2 zákona o správě daní a poplatků.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které uvedl již předtím ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se těmito jeho námitkami zabýval, avšak tyto neshledal důvodnými. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, a to včetně ústavněprávní argumentace; v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud reagoval na námitku stěžovatele ohledně posouzení otázky místní příslušnosti Krajského soudu v Brně k soudnímu přezkumu předmětné věci, a vysvětlil rovněž, že krajský soud nepochybil, když věc postoupil Krajskému soudu v Brně ještě předtím, než rozhodl o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení o jeho žalobě a o návrhu na vydání předběžného opatření. Dále se Nejvyšší správní soud vypořádal i s námitkou stěžovatele, že postupem soudu bylo údajně porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud ověřil, že na námitky stěžovatele bylo dostatečně srozumitelně a logicky reagováno, přičemž odůvodnění tak nevykazuje známky svévole či iracionality. Rozhodnutí tudíž neshledal Ústavní soud nesrozumitelným a nepřezkoumatelným. Nejvyšší správní soud rovněž poučil stěžovatele o tom, že pokud se stěžovatel domnívá, že by bylo vhodné, aby v této věci rozhodoval jiný soud než místně příslušný Krajský soud v Brně, je zcela v jeho dispozici, aby se návrhem domáhal výjimky ze zásady perpetuatio fori (ust. §9 odst. 2 s. ř. s.), kterou je jinak třeba přesto, že není výslovně vyjádřena v ust. §7 a ust. §129 a násl. s. ř. s., vztáhnout i na řízení před správními soudy
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu