ECLI:CZ:US:2009:3.US.1722.09.1
sp. zn. III. ÚS 1722/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem AK se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. dubna 2009 č. j. Nao 16/2009-140, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. července 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. dubna 2009 č. j. Nao 16/2009-140, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále článku 4 odst. 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 8. dubna 2009 č. j. Nao 16/2009-140 Nejvyšší správní soud rozhodl, že soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Jaroslav Hubáček není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. Nao 9/2009.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že žalobce opírá námitku podjatosti zejména o tvrzení, že JUDr. Hubáček projednával v letech 1995 a 1996 u Obvodního soudu pro Prahu 4 jeho soukromoprávní spor vedený pod sp. zn. 7 C 8/93. Z kopií listin předložených žalobcem, jakož i z tvrzení samotného JUDr. Hubáčka Nejvyšší správní soud zjistil, že tento soudce se v letech 1995 a 1996 u Obvodního soudu pro Prahu 4 účastnil projednávání žalobcovy abnormálně dlouho (a stále ještě) trvající soukromoprávní věci vedené pod sp. zn. 7 C 8/93, jejímž předmětem jsou otázky neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nároku na náhradu mzdy a souvisejících nároků. V následném průběhu tohoto řízení (tedy již bez účasti dotčeného soudce) obvodní soud usnesením ze dne 7. června 2007 č. j. 7 C 8/93 - 1798 ustanovil žalobci opatrovníka. Otázky související s vyznačením doložky právní moci předmětného usnesení a další postup žalovaných pak žalobce učinil předmětem správní žaloby na ochranu proti nečinnosti a na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 44 Ca 150/2008. A právě v rámci řízení o této žalobě má dotčený soudce rozhodovat o podjatosti soudkyně krajského soudu JUDr. Evy Havlové.
Z uvedeného, jakož i z oddělenosti rozhodování věcí civilního a správního soudnictví, Nejvyšší správní soud dovodil, že předmětné věci, vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 a Krajským soudem v Praze, nevykazují přes jejich určitou souvislost žádné znaky totožnosti vyjma osoby žalobce. Tyto soudy nejsou v těchto konkrétních věcech v instančním vztahu. S ohledem na zřejmou odlišnost uvedených věcí a na časově poměrně vzdálenou účast JUDr. Hubáčka na projednávání věci sp. zn. 7 C 8/93 před obvodním soudem Nejvyšší správní soud uzavřel, že tento soudce nebude k projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Nao 9/2009 užívat žádné poznatky, jež by mohly vzbudit pochybnosti o vnitřní nezávislosti soudních institucí či instancí. Samotná skutečnost, že na Obvodním soudu pro Prahu 4 projednával a rozhodoval jinou věc téhož účastníka, proto není důvodem k jeho vyloučení. Poukázal-li žalobce na skutečnost, že v předmětné soukromoprávní věci JUDr. Hubáček nesprávně označoval žalovaného (žalobcova zaměstnavatele) a způsobil průtahy, Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že okolnosti spočívající v postupu soudce či v jeho rozhodování v konkrétní věci, zásadně nejsou samy o sobě, tedy aniž by ukazovaly na důvod jiný (např. na poměr k věci či účastníkům), důvody relevantními pro vyloučení soudce, neboť v postupu (i nesprávném) soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví. Žádnými dalšími konkrétními skutečnostmi, které by nasvědčovaly důvodům podjatosti pro poměr uvedeného soudce k věci nebo k účastníkům řízení, námitka odůvodněna nebyla, stejně tak z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud žádné skutečnosti nasvědčující podjatosti nezjistil. Okolnosti, ze kterých žalobce dovozuje podjatost, tak nelze bez přistoupení dalších faktů považovat za skutečnosti, jež by svědčily o existenci zvláštního poměru uvedeného soudce k žalobci, žalovaným či k věci samé, pro nějž by měl mít Nejvyšší správní soud pochybnosti o jeho nepodjatosti. Za situace, kdy rovněž dotčený soudce vyloučil existenci skutečností, jež by mohly být důvodem k jeho podjatosti, Nejvyšší správní soud rozhodl, že jmenovaný soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. Nao 9/2009.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nepolemizuje se shora uvedeným odůvodněním soudu, ale poukazuje na to, že soud se nezabýval podstatou návrhu na vyloučení soudce JUDr. Hubáčka z řízení z důvodu podjatosti. Tento soudce totiž v řízení sp. zn. Nao 9/2009 (ve svém vyjádření k námitce podjatosti) vzdor správnému označení žalovaného žalobcem jako "ČR - Obvodní soud pro Prahu 4" a "ČR-Městský soud v Praze", tato označení změnil na "Obvodní soud pro Prahu 4" a "Městský soud v Praze". Tím ovšem vytvořil situaci, která mohla vést k zamítnutí žaloby z důvodu nesprávného označení žalovaných. Stěžovatel uvádí, že neví, zda soud tak učinil úmyslně, nebo se tak stalo z nedbalostních důvodů. Procesně nebezpečná situace tak pro žalobce vznikla a takové jednání soudce je nutno považovat za jednaní "contra lege artis". Protože existuje potenciální možnost, že tak učinil úmyslně, je tím prokázána jeho podjatost v dané věci. Stejně tak v této písemnosti neuvedl Z. V. "jako zmocněnce zastupujícího stěžovatele jako žalobce", čímž se dopustil dalšího procesního pochybení, a nelze podle stěžovatele vyloučit, že i toto se stalo úmyslně. I zde je tedy podle stěžovatele námitka podjatosti vznesena důvodně. V postupu a rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení základních lidských a občanských práv, především však práva na spravedlivý proces, zaručeného podle článku 90 Ústavy, které soudu ukládá stanoveným způsobem poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům, ale i článku 4 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ust. §8 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
V ust. §8 odst. 1 s. ř. s. je v poslední větě uvedeno, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatel se mýlí, pokud otázku správného označení žalovaného či neuvedení Z. V. jako zmocněnce zastupujícího stěžovatele jako žalobce či průtahy považuje za skutečnost, ležící mimo postup v řízení o projednávané věci. Dospěl-li Nejvyšší správní soud k závěru, že jmenovaný soudce není z projednávání a rozhodování věci vyloučen, nelze v tom spatřit žádné pochybení, které by mělo ústavně právní relevanci.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy, stejně jako článku 95 a článku 96 Ústavy, Ústavní soud dodává, že citovaná ustanovení přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu