ECLI:CZ:US:2009:3.US.1760.09.1
sp. zn. III. ÚS 1760/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele V. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, 697 01 Kyjov, o ústavní stížnosti proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009 č. j. 29 Cdo 3182/2007-442 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2007 sp. zn. 1 Cmo 25/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2004 č. j. 2 Cm 156/97-359 tak, že uložil žalovanému (stěžovateli v řízení před Ústavním soudem) povinnost zaplatit přesně specifikovanou částku s úrokem z prodlení a dále (II., III., IV.) rozhodl o nákladech řízení. Dovolání opřené o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) ve spojení s §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. následně Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (I.) v části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit peněžitou částku, zamítl, (II.) ve zbývající části ve výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potom předmětný rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Předmětné rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ve shora vymezeném rozsahu včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností. Tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, 3, 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Poté, co zrekapituloval průběh dosavadního řízení před obecnými soudy, odůvodnil toto své tvrzení tím, že ohledně posouzení úvěrového vztahu a s ním souvisejícími relevantními okolnostmi obecné soudy nepostupovaly podle skutkového zjištění, které provedla Policie ČR, jež obvinila prvního ručitele I. V. z podvodu. Současně také uvedl, že na žalobkyni, takto vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem, bylo podáno trestní oznámení, které je "ve vyřizování". Stěžovatel v obecné rovině namítl, že právní posouzení Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu neodpovídá "ohledně banky skutkovému zjištění" a že při právním posouzení případu nebylo vzato v úvahu, že ručitelé byli dva. Rovněž tvrdil, aniž by toto blíže specifikoval, že neměl právo vyjádřit se ke všem důkazům. Poukázal na skutečnost, že soudní řízení trvalo 13 let a závěrem namítl, že se na něj nevztahuje §309 a §450 odst. 3 obchodního zákoníku. V návaznosti na to se domáhal odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí a jejich následného zrušení nálezem Ústavního soudu.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Pokud jde o výklad a aplikaci relevantního právního rámce, Vrchní soud v Olomouci, jakož i Nejvyšší soud své závěry řádně odůvodnily a na obsah odůvodnění jejich rozsudků coby výraz ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) postačí pro stručnost odkázat. Dovolací soud, který je povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů, přesvědčivě odůvodnil své myšlenkové (právní) konstrukce, jimiž reagoval na kritickou argumentaci stěžovatele, přičemž je náležitě podložil i poukazy na relevantní judikaturu. Konečně jednotlivé dílčí body úvah Nejvyššího soudu, které ve svém souhrnu tvoří rozhodovací důvody napadeného rozsudku, stěžovatel nijak konkrétně nerozporoval.
Z uvedeného je zřejmá zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh dle §79 odst. 2 citovaného zákona se takto stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Brně dne 10. srpna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu