ECLI:CZ:US:2009:3.US.1775.08.1
sp. zn. III. ÚS 1775/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. D. a 2. J. D., obou zastoupených JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 2008 č. j. 25 Cdo 2101/2005-479, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2005 č. j. 8 Co 822/2005-448 a výroku II, III a IV rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 12. 2004 č. j. 22 C 89/99-418, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 7. 2008 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a že také porušily čl. 1 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo k žalobě stěžovatelů proti České republice na zaplacení částky 754 967,50 Kč, jakožto náhrady škody, rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům 12 810 Kč s příslušenstvím (výrok I), že se žaloba do částky 742 157,50 Kč zamítá (výrok II), že stěžovatelé jsou povinni zaplatit státu na zálohovaném znalečném částku 13 295,20 Kč (výrok III) a že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vyjma výroku I, který odvoláním napaden nebyl) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni žalované zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 21 395 Kč. Tento rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, avšak Nejvyšší soud je shora označeným rozsudkem zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V posuzované věci měla stěžovatelům vzniknout majetková újma z toho důvodu, že správní orgán (stavební úřad) nevydal správní rozhodnutí (stavební povolení) v zákonem stanovené lhůtě. Tato újma měla spočívat mj. v tom, že stěžovatelé museli zaplatit vyšší cenu stavebních materiálů a stavebních prací, než jakou měli zhotovitelem garantovánu do data 31. 3. 1993, a dále že museli uhradit úroky z úvěru, který za účelem pokrytí zvýšených nákladů čerpali, a také v ušlém zisku, jenž měl být představován nerealizovaným nájemným. Obecné soudy řešily ve vztahu k prvním dvěma položkám (zvýšené náklady, úroky), jichž se ústavní stížnost týká (viz níže), otázku, zda na základě žádosti stěžovatelů o vydání stavebního povolení ze dne 19. 10. 1992 by při respektování správních předpisů a z nich plynoucích zákonných lhůt bylo možno vydat stavební povolení do již zmíněného data 31. 3. 1993, a dospěly k závěru, že toto reálné nebylo.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy porušily předvídatelnost výsledku soudního rozhodnutí, zajišťující obecnou důvěru v právo, resp. princip právní jistoty, když rozhodovaly v téže věci na základě totožných skutkových zjištění "diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnily".
K tomu stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy vyšly z toho, že správní orgán měl na vydání územního rozhodnutí a na vydání stavebního povolení šedesátidenní lhůtu z důvodu zvláštní složitosti řízení [§49 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění účinném před novelou č. 29/2000 Sb.]. Dovolací soud ale konstatoval, že je na úvaze samotného správního orgánu, zda je řízení zvlášť složité. Přitom správní orgán dané řízení za "zvlášť složité" nepovažoval, neboť původně sloučil stavební a územní řízení do jednoho, což prý bylo možné toliko v případě jednoduchých věcí. Z toho stěžovatelé dovozují, že obecným soudům vůbec nepříslušelo tuto otázku posuzovat. Navíc se závěr o složitosti minimálně jednoho řízení objevuje až v rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 9. 2002, kde není vůbec odůvodněn. Tento závěr převzal bez náležitého odůvodnění opakovaně soud prvního stupně do svých dalších rozhodnutí, v posledním pak opět bez odůvodnění dospěl k závěru o zvláštní složitosti obou řízení. Odvolací soud pak za složité považoval řízení o vydání územního rozhodnutí. Dále stěžovatelé tvrdí, že k prodlení se zahájením územního a následně řádného stavebního řízení došlo v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu, jenž obě řízení sloučil, ač k tomu nebyly zákonné předpoklady. Při správném postupu měl stavební úřad žádost o vydání stavebního povolení posoudit jako žádost o vydání územního rozhodnutí a zahájit příslušné řízení. Svým postupem tak zavinil, že nebylo možno dosáhnout pravomocného stavebního povolení do 31. 3. 1993. Nejprve tedy mělo proběhnout samostatné územní řízení a poté stavební řízení. Přitom k samostatnému územnímu řízení by nebylo zapotřebí přikládat stavební dokumentaci, která byla zkompletována v říjnu 1992 a předložena se žádostí o stavební povolení. Stavební úřad začal postupovat správně až od 30. 4. 1993, kdy na základě rozhodnutí okresního úřadu zahájil samostatné územní řízení. Obecné soudy nesprávně vycházejí z rozhodnutí vydaných v době před 30. 4. 1993, a to především z rozhodnutí o přerušení řízení, kdy řízení bylo vadné. V takovém případě však správní orgán nemůže vydat bezvadné rozhodnutí a veškerý jeho postup je nutně vadným. Soudy se tedy neměly zabývat rozhodnutími vydanými do výše zmíněného data. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dobu přerušení řízení nelze opomenout. K přerušení řízení však docházelo nedůvodně, nezákonně a vedlo k průtahům. K dvojímu přerušení řízení, s výjimkou 13 dnů, během nichž byla projektová dokumentace doplněna o vyžadovaná rozhodnutí a stanoviska, došlo na základě neoprávněného požadavku stavebního úřadu na změnu výšky římsy, od kterého sám nakonec upustil. Nelze souhlasit s výkladem obecných soudů, že by mělo být uvažováno o přerušení, byť jakkoliv dlouhém a nedůvodném.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud v dané věci nemá, co by obecným soudům - z hlediska ústavnosti - vytknul. Obecné soudy se zabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou, spočívající ve zvýšených stavebních nákladech, a nesprávným úředním postupem - zde průtahy řízení, jež nastaly v důsledku pochybení správního orgánu, který nesprávně spojil územní a stavební řízení. Přitom zjistily okolnosti, za nichž měla zmíněná škoda vzniknout, tedy že stěžovatelé nemohli z důvodu, že neměli do 31. 3. 1993 k dispozici pravomocné stavební povolení, uzavřít smlouvu za výhodnějších podmínek, než uzavřeli po tomto datu. Vzhledem k tomuto zjištění dále zkoumaly, zda v případě, že by správní orgán postupoval v souladu se zákonem (tedy také dodržoval zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí) ve smyslu §49 správního řádu, by k uvedenému datu bylo řízení skončeno vydáním pravomocného stavebního povolení. V tomto ohledu dospěly k závěru, že nikoliv, a tudíž že mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou není příčinná souvislost.
V odůvodnění svých rozhodnutí své skutkové a právní závěry soudy řádně zdůvodnily, přičemž se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Pokud stěžovatelé s těmito závěry v ústavní stížnosti vyslovují nesouhlas, je třeba připomenout, že tato skutečnost opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je totiž v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (a jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Pokud by některou z námitek stěžovatelů bylo možno označit z hlediska předmětu tohoto řízení za relevantní, pak má Ústavní soud za to, že jde o námitku zcela obecnou, v níž chybí vymezení toho, v čem konkrétně má tvrzené pochybení spočívat, nebo zjevně nedůvodnou.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že obecné soudy nebyly oprávněny posuzovat otázku, v jaké lhůtě měl příslušný správní orgán rozhodnout, jestliže on sám měl za to, že jde o věc jednoduchou, když územní a stavební řízení sloučil. Stěžovatelé se přitom odvolávají na (údajný) názor dovolacího soudu, dle kterého je (v podstatě) věcí úvahy správního orgánu, v jaké lhůtě má povinnost rozhodnout. Je zcela samozřejmé, že správní orgán je ve správním řízení povinen postupovat mj. tak, aby byly dodrženy zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí. Z tohoto důvodu musí - mimo jiné - objektivně, v závislosti (zejména) na povaze daného řízení a konkrétních okolností případu posoudit, zda jde ve smyslu §49 správního řádu o věc jednoduchou či "obvyklou" nebo zvláště složitou. Příslušným úsudkem však nejsou a ani nemohou být obecné soudy, které rozhodují o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jenž spočívá v nedodržení procesních lhůt k vydání rozhodnutí, vázány, a tedy samy musí provést interpretaci citovaného ustanovení a aplikovat je na konkrétní případ. V této souvislosti nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatelů je poněkud rozporná, neboť tito, odvolávajíce se na právní závěry Okresního úřadu v Českých Budějovicích, postup stavebního úřadu, jenž sloučil obě řízení, jako vadný odmítají (čímž ostatně sami potvrzují, že nejde o věc jednoduchou), na straně druhé se jej - jako rozhodující okolnosti pro posouzení věci - dovolávají. Navíc ani nelze - jaksi "automaticky", jak stěžovatelé činí - klást rovnítko mezi pojmy "jednoduchá stavba" ve smyslu §32 odst. 3 (tehdy platného) stavebního zákona a §2 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, a "jednoduchá věc" ve smyslu §49 správního řádu, neboť uvedená ustanovení upravují zcela jiné situace. Pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy své závěry stran "složitosti" daných správní věcí neodůvodnily, pak i tuto námitku je třeba odmítnout, neboť mj. z odůvodnění napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že se jimi obecné soudy zabývaly; ostatně jejich závěry jsou plně v souladu s názorem Krajského úřadu Jihočeského kraje, prezentovaným v napadeném rozsudku soudu prvního stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále tvrdí, že stavební úřad měl žádost o vydání stavebního povolení posoudit jako žádost o vydání územního rozhodnutí a že by se soudy neměly zabývat rozhodnutími "především" o přerušení řízení do doby, než prý začal stavební úřad postupovat správně, tj. od 30. 4. 1993. Ústavnímu soudu ovšem není zřejmé, z čeho stěžovatelé danou povinnost stavebního úřadu vyvozují. Stavební úřad může sice zahájit územní řízení z vlastního podnětu (§35 stavebního zákona), v daném případě však neměl důvod tak učinit, a to vzhledem ke skutečnosti, že návrh na zahájení stavebního řízení nebyl "řádný", protože neobsahoval stanovené náležitosti, a tudíž do odstranění jeho vad nebylo zřejmé, zda ve věci žádosti o stavební povolení bude vůbec (meritorně) rozhodováno. Těmito momenty, včetně důvodnosti přerušení řízení správním orgánem a započítání této doby do celkové hypotetické délky řízení (viz výše), se rovněž obecné soudy zabývaly v napadených rozhodnutích, takže lze na příslušnou pasáž jejich odůvodnění v podrobnostech odkázat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu