ECLI:CZ:US:2009:3.US.1789.07.1
sp. zn. III. ÚS 1789/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupené Petrem Tomsou, advokátem se sídlem Petřvaldská 200, Ostrava-Michálkovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2007 č. j. 33 Cdo 1999/2007-129, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2007 sp. zn. Nco 42/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2006 č. j. 56 Co 446/2006-105, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byl porušen článek 1, článek 3 a článek 10 Ústavy ČR, jakož i článek 1, článek 3 odst. 1, odst. 3, článek 5, článek 36 odst. 1, odst. 2 a článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
Přestože se stěžovatelka předmětnou ústavní stížností domáhá zrušení všech v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, současně tvrdí, že tato rozhodnutí představují též "jiný zásah orgánů veřejné moci do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod".
Porušení článku 1 Ústavy ČR stěžovatelka spatřuje v tom, že obecné soudy, rozhodující v jejím občanskoprávním sporu, který vedla jako žalobkyně proti žalovanému JUDr. J. D., jenž je jejím bratrem a předsedou Krajského soudu, se nechaly ovlivnit jeho postavením a rozhodly spor v její neprospěch. V této souvislosti stěžovatelka žalovanému JUDr. J. D. (dále jen "žalovaný") vytýká, že se k ní zachoval neslušně, sobecky a neeticky, neboť využil toho, že on i jeho manželka - advokátka jsou zkušenými právníky, avšak stěžovatelka je osobou práva neznalou. Stěžovatelka zdůrazňuje, že právě skutečnost, že žalovaný je soudcem a předsedou soudu, by měla být pro něj zavazující v tom, že by se měl i v soukromoprávní oblasti chovat v souladu s etickými a profesionálními kodexy svého povolání.
K porušení článku 1 Listiny mělo dojít v průběhu řízení před obecnými soudy, v němž označené soudy údajně porušily její základní práva a svobody, konkrétně porušením rovnosti účastníků řízení, neboť "žalovaný byl pro své postavení předsedy soudu v řízení zvýhodněn". Toto nerovné postavení účastníků řízení současně prý znamenalo jak porušení zásady "rovnosti zbraní", tak i porušení práva na řádný a spravedlivý proces, protože v řízení rozhodovaly nikoli nestranné a nezávislé soudy.
Stěžovatelka zpochybnila i správnost postupu své švagrové - advokátky JUDr. D., která v pravomocně skončeném řízení zastupovala na základě plné moci svého manžela, přičemž v dřívějších řízeních zastupovala stěžovatelku, tento procesní postup tak podle názoru stěžovatelky porušil zásadním způsobem ustanovení §19 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, proto byl předmětem stížnosti stěžovatelky adresované České advokátní komoře. I když se stěžovatelka v pravomocně skončeném řízení domáhala toho, aby byla tato skutečnost doložena vyžádáním příslušného spisu České advokátní komory, nebylo jí vyhověno. Proto v neprovedení tohoto jí navrženého důkazu rovněž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 62 C 248/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatelka se po žalovaném domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě "vrácení daru - pozemků parcela č. 1164/14 a parcela č. 1183/3, obec Ostrava, katastrální území Nová Bělá" (dále jen "předmětné pozemky"). Důvodem pro vrácení daru mělo být to, že obdarovaný (tj. žalovaný) v rozporu s předchozím ústním slibem bránil vybudování inženýrských sítí přes svůj pozemek a tím znemožnil, aby žalobkyně mohla prodat jiné své pozemky jako stavební parcely. Žalobkyně spatřovala v tomto chování žalovaného hrubé porušení dobrých mravů.
Okresní soud v Ostravě v souvislosti se "služebním postavením žalovaného v organizaci soudů v obvodu Krajského soudu v Ostravě" dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou naplněny podmínky ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Účastníci řízení byli proto ve smyslu ustanovení §12 odst. 3 o. s. ř. požádáni o vyjádření k možnosti přikázat věc k dalšímu řízení a rozhodování Okresnímu soudu v Prostějově. Jak vyjádření žalovaného, tak i stěžovatelky bylo k možnému postupu soudu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. negativní - stěžovatelka tvrdila, že "neexistuje poměr soudců Okresního soudu v Ostravě k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, či dokonce jejich poměr k věci". Proto podle jejího názoru není důvod pro postup soudu v projednávané věci podle výše označeného zákonného ustanovení. V této souvislosti odkázala stěžovatelka jak na zásadu hospodárnosti řízení, tak i na skutečnost, že je invalidní důchodkyní s omezenou hybností, takže cesta mimo Ostravu by pro ni znamenala velkou zátěž. Před jednáním ve věci, konaném dne 6. 6. 2006 u Okresního soudu v Ostravě, na dotaz soudu nevznesli účastnící řízení námitky podjatosti (č. l. 49). Podle sdělení ČAK bylo zjištěno (č. l. 46), že zástupkyně žalovaného nemá pozastaven výkon advokacie.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 6. 2006 č. j. 62 C 248/2005-53 určovací žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl.
V odůvodnění rozsudku poukázal soud prvního stupně na skutková zjištění, která vyplynula z hodnocení provedených důkazů, tj. že manželé D. zřídili ve prospěch stěžovatelky bezplatně věcné břemeno na svém pozemku spočívající v právu cesty, které je převoditelné spolu s jeho vlastnictvím a tím umožnili prodej stavební parcely ve vlastnictví stěžovatelky, přičemž žalovaný spolu s manželkou souhlasil s vedením inženýrských sítí přes pozemky v jejich podílovém spoluvlastnictví ve prospěch nabyvatelů jedné stavební parcely, kterou stěžovatelka prodala manželům Ch. Pokud následně odmítli udělit svůj souhlas ve prospěch výstavby dalších domů na dalších pozemcích stěžovatelky, učinili tak podle názoru soudu prvního stupně z důvodu ochrany svého vlastnictví, neboť vlivem výstavby rodinného domu manželů Ch. došlo při prudkém dešti k zatopení jejich pozemku a vzniku škod na jejich majetku.
Takové jednání žalovaného soud prvního stupně nehodnotil jako porušení dobrých mravů, proto žalobu o vrácení daru jako nedůvodnou zamítl. Provádění dalších důkazů, které měly prokazovat jednání žalovaného porušující dobré mravy, shledal soud prvního stupně nadbytečným, neboť podle jeho názoru ze skutkových tvrzení stěžovatelky ve spojení s dosud zjištěným skutkovým stavem by nemohl dospět k závěru, že se žalovaný vůči stěžovatelce dopustil jednání, kterým by porušil dobré mravy zvlášť hrubým způsobem.
Jak se zjišťuje z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. 11. 2006 (č. l. 94-97), bylo právním zástupcům účastníků dáno procesní poučení ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 a §15a odst. 1 o. s. ř., přičemž oba zástupci shodně uvedli, že námitku podjatosti proti některému z členů senátu případně celému senátu odvolacího soudu nevznášejí.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2006 č. j. 56 Co 446/2006-105 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), neboť odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že žalovaný se ústním ujednáním zavázal udělit souhlas s vybudováním inženýrských sítí a se zřízením věcného břemene s právem chůze a jízdy přes jeho pozemek i pro další případné kupce pozemků na výstavbu domů ve vlastnictví stěžovatelky. Tvrzení stěžovatelky o hrubém porušení dobrých mravů, kterého se měl dopustit žalovaný, nebyly podle mínění odvolacího soudu schopné podpořit ani další, jí navrhované důkazy. Proto jejich provedení považoval za nadbytečné.
Nesouhlas žalovaného a jeho manželky s omezením jejich vlastnických práv ve prospěch dalších případných kupců odvolací soud nevyhodnotil jako "hrubé porušení dobrých mravů".
Odvolací soud zdůraznil, že argumentace předestřená stěžovatelkou je nelogická a vnitřně rozporná, neboť z ní nelze dovodit, jakým způsobem měla zajištěn souhlas i druhého podílového spoluvlastníka (tj. manželky žalovaného) s výše označeným postupem, neboť je nepochybné, že takový souhlas byl pro omezení výkonu vlastnických práv k pozemku - zahradě v podílovém spoluvlastnictví manželů nezbytný.
Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatelce se v řízení nepodařilo prokázat ani existenci či důvodnost dalších jí konkretizovaných případů chování žalovaného údajně naplňujících skutkové znaky "hrubého porušení dobrých mravů" ve smyslu ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "OZ".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 5. 2007 č. j. 33 Cdo 1999/2007-129 tak, že je odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka sice přípustnost svého dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., svými námitkami však uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který sám o sobě není způsobilý založit přípustnost dovolání podle výše označeného zákonného ustanovení. Další dovolací námitky, týkající se tvrzení, že ve věci rozhodovali a věc projednávali vyloučení soudci, je uplatněním důvodu zmatečnosti [§229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], které by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě přípustného dovolání. V opačném případě jsou předmětem žaloby pro zmatečnost.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007 č. j. Nco 42/2007-13 bylo v řízení o žalobě pro zmatečnost vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 2/2007 o vyloučení soudců z projednávání a rozhodnutí této věci rozhodnuto tak, že soudci Krajského soudu v Ostravě jmenovaní ve výroku citovaného usnesení nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování výše označené věci. Stěžovatelka (až) v předmětném řízení vznesla námitku podjatosti jmenovaných soudců - členů senátu 25 C Krajského soudu v Ostravě s tím, že jde o podřízené žalovaného. Soudci senátu 25 C se vyjádřili k námitce stěžovatelky negativně - nemají k účastníkům, jejich zástupcům žádný osobní vztah, stejně jako takový vztah nemají ani k projednávané věci.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, došlo k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 10 Ústavy ČR, jakož i čl. 1, čl. 3 odst. 1, odst. 3, čl. 5, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zabýval se Ústavní soud přezkoumáním napadených rozhodnutí z hlediska možného dotčení výše označených ústavně garantovaných práv a svobod; porušení ústavních práv však shledáno nebylo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice tvrdí, že byla zkrácena na svých ústavních právech, základem její argumentace je však pouze nesouhlas se závěry obecných soudů a vyjádření pocitů nenaplněného očekávání, které spojovala s uzavřením darovací smlouvy.
Stěžovatelka v pravomocně skončeném řízení namítala, že žalovaný se k ní choval v jí popsaných situacích způsobem, který hrubě porušuje dobré mravy. Jak platná judikatura, tak i právní teorie (viz např. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. BECK, 1. vydání, str. 1637) k této problematice uvádí, že pod pojem "hrubé porušení dobrých mravů" nelze podřadit jakékoli, byť pro dárce stresující a nevhodné chování, které vnímá jako nevděk, ale že musí jít o porušování dobrých mravů značné intenzity, případně o jednání soustavné.
Jak konstatovaly ve věci rozhodující soudy, ani v jednom z případů tvrzeného závadného chování žalovaného, jimiž stěžovatelka argumentovala v průběhu pravomocně skončeného řízení, nemohly být spatřovány předpoklady naplňující kritéria pojmu "hrubého porušení dobrých mravů". V této zásadní otázce se stěžovatelce nepodařilo unést důkazní břemeno. Tato zjevná důkazní nouze na straně stěžovatelky nemohla být zásadním způsobem zvrácena ani jejími dalšími důkazními návrhy.
Jak již zmínila stěžovatelka v ústavní stížnosti, Ústavní soud se předmětnou problematikou zabýval v mnoha svých rozhodnutích (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 a ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 289/04, případně usnesení ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 43/06, ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 962/07, ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1472/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). I když lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že posouzení otázky, zda chování obdarovaného je možné kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě individuálně, s ohledem ke všem zvláštnostem daného případu a není možné je zobecňovat, přesto je nutné trvat na tom, že musí jít o porušení dosahující značné intenzity, a to s ohledem ke všem okolnostem konkrétního případu či musí jít o porušování soustavné, které značně překračuje únosnost mezí stanovených etickými a morálními kritérii společnosti v konkrétně vymezeném místě a čase. Při posouzení míry projevené intenzity hrubého porušování je rozhodující objektivní hledisko. Nejedná se tedy o subjektivní vnímání křivdy či nevděku, k němuž může dojít při vypořádání majetkových vztahů mezi blízkými příbuznými, jako je tomu právě v projednávané věci.
Oba obecné soudy se shodly v závěru, že intenzita porušování dobrých mravů žalovaným neodpovídá v obecné rovině naplnění kritérií pojmu "hrubé porušení dobrých mravů", i když při posuzování jednotlivých důkazů vyšlo najevo, že vzájemné vztahy mezi účastníky jsou narušeny.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 643/04 právě s ohledem na blízké příbuzenské vztahy mezi účastníky řízení (i když v daném případě šlo o vztah rodičů a jejich dětí) zdůraznil, že "rodina a vztahy mezi jejími členy jsou prostředím, kde se dobré mravy jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat." Přestože vztahy mezi stěžovatelkou a jejím bratrem neodpovídají kritériím vytýčeným Ústavním soudem ve shora označeném nálezu, nelze ani v projednávané věci dospět k jinému závěru, než jaký již vyslovily obecné soudy v napadených rozhodnutích.
Jednání žalovaného i s ohledem na konkrétní okolnosti podrobně zmiňované v odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů nelze podřadit pod předpoklady pro úspěšné uplatnění práva dárce domáhat se vrácení daru.
Pokud se týká námitky stěžovatelky směřující k údajné nerovnosti účastníků a jejich procesních práv, která se měla zcela zásadním způsobem projevit ve výsledku sporu, je třeba připomenout, že to byla i stěžovatelka, která sama ve svém vyjádření (ve smyslu ustanovení §12 odst. 3 o. s. ř.) k možnosti přikázat věc k dalšímu řízení a rozhodování Okresnímu soudu v Prostějově takovou možnost vyloučila a naopak trvala na projednání věci u místně příslušného soudu. Před jednáním konaným dne 6. 6. 2006 u Okresního soudu v Ostravě na dotaz soudu účastníci, tedy ani stěžovatelka, námitku podjatosti nevznesli (viz protokol na č. l. 49). Jestliže tuto námitku stěžovatelka uplatnila až po pravomocně skončeném řízení, mimo jiné i v rámci ústavní stížnosti, nelze ji hodnotit jinak, než jako ryze účelovou, vycházející z nepříznivého výsledku pravomocně skončeného sporu pro stěžovatelku, a to bez ohledu na výsledek rozhodování Vrchního soudu v Olomouci ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 2/2002. Proto ani usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. Nco 42/2007, které stěžovatelka současně napadla v projednávané ústavní stížnosti, nelze hodnotit izolovaně, ale jen pod zorným úhlem výše popsaného procesního postupu stěžovatelky, tedy v souladu se zásadou, že každý si musí střežit svá práva s ohledem na aktuálnost jejich konkrétního uplatnění v té které fázi civilního procesu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje i na "jiný zásah orgánů veřejné moci", kterého se měli dopustit svými "pravomocnými rozhodnutími účastník řízení a vedlejší účastníci tím, že jimi zasáhli do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod". V čem konkrétně takový zásah měl spočívat, stěžovatelka v jinak poměrně obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti nevysvětluje.
K této části ústavní stížnosti lze poznamenat, že úkolem Ústavního soudu není posuzovat celkovou zákonnost probíhajícího řízení, či vyhledávat, zda i jiným postupem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka řízení.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu