ECLI:CZ:US:2009:3.US.1791.09.1
sp. zn. III. ÚS 1791/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. P., zastoupeného Mgr. Ditou Horovou, advokátkou v Brně, Moravské nám. 3, proti výroku II a III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 22. 4. 2009 č. j. 54 Co 17/2009-326, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadá stěžovatel výrok II a III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 22. 4. 2009 č. j. 54 Co 17/2009-326, když tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 10 P 70/2008 (10 PaNc 176/2008, 10 PaNc 177/2008, 10 PaNc 584/2008) Ústavní soud zjistil, že prvostupňový soud výrokem I zamítl návrh stěžovatele (otce nezletilých) na změnu výchovy nezletilých a ponechal nezletilé M. a T. v péči matky. Výrokem II rozhodl o změně výše výživného nezletilých od 1. 9. 2002 do budoucna, když poslední úprava výživného byla soudem učiněna v roce 1998; výši měsíčního výživného stěžovatele na každého ze dvou nezletilých zvýšil. Výrokem III uložil soud stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné na nezletilé za dobu od 1. 9. 2002 do 31. 10. 2008 v celkové výši 106 800,- Kč do pěti měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem IV zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání. Odvolací soud výrokem I ústavní stížností napadeného rozsudku potvrdil výrok I a IV prvostupňového rozsudku. Dále odvolací soud svým výrokem II změnil výrok II prvostupňového rozsudku ohledně výše vyživovací povinnosti stěžovatele na oba nezletilé syny od 1. 9. 2002 do budoucna. Výrokem III uložil odvolací soud stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné na nezletilé za dobu od 1. 9. 2002 do 30. 4. 2009 v celkové výši 422 800,- Kč ve čtyřech splátkách vždy v tříměsíčním intervalu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že považuje za nepřijatelný závěr odvolacího soudu, že při určování výše výživného nelze jakýmkoli způsobem zohledňovat plnění stěžovatelem vynakládaná ve prospěch čtyř synů manželky z předchozího vztahu. Stěžovatel uvedl, že k nim sice nemá zákonnou vyživovací povinnost, avšak ke dvěma z nich má vyživovací povinnost jeho manželka, která je závislá na příjmu stěžovatele, neboť je v domácnosti se dvěma jejich společnými dcerami, a zbylí dva synové manželky z prvního manželství s nimi sdíleli společnou domácnost. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/07, ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 a ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 527/06 a uvedl, že otázka životní úrovně rodičů je založena na fakticitě, tedy nelze nepřihlížet k tomu, že ve společné domácnosti žijí další nezletilé děti (manželky) a že jeho manželka má další vyživovací povinnosti. Dle stěžovatele nelze vycházet toliko z příjmů rodičů, aniž by byly zohledněny celkové majetkové poměry rodičů. Stěžovatel tvrdí, že navzdory jeho konstantnímu příjmu a přibývajícím vyživovacím povinnostem došlo ke zvýšení výživného. Rovněž uvedl, že zatímco jeho manželce byla navýšena vyživovací povinnost s ohledem na poměry v jejich domácnosti, u vyživovací povinnosti stěžovatele k oběma nezletilým naopak poměry jeho domácnosti zohledněny nebyly. Stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, když tento dospěl k závěru o nižším příjmu stěžovatele než prvostupňový soud, avšak vyživovací povinnost stěžovatele razantně proti prvostupňovému rozhodnutí navýšil. Stěžovatel dále namítl, že nemá žádný nemovitý a hodnotnější movitý majetek a nemůže získat, vzhledem k množství vyživovacích povinností, hypotéku. Není tedy schopen uhradit dlužné výživné v tak krátké době. Podle stěžovatele měl soud poučovací povinnost dle §118a občanského soudního řádu a měl doplnit dokazování ohledně možnosti stěžovatele uhradit dlužné výživné v soudem zamýšlených (stanovených) splátkách.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení principu rovnosti účastníků ani stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Soudy provedly řádně dokazování a zjišťování skutkového stavu věci. Ačkoliv odvolací soud dospěl k odlišným závěrům o výši výživného za dobu minulou než prvostupňový soud, své závěry řádně a podrobně odůvodnil, jeho závěry jsou logické a vnitřně konzistentní. Na rozdíl od prvostupňového soudu z rozhodnutí odvolacího soudu zcela konkrétně vyplývají skutečnosti, které jej vedly ke zvýšení nebo naopak následně k určitému snížení vyživovací povinnosti stěžovatele od konkrétních dat. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento doplnil dokazování a evidentně dostatečně zjistil skutkový stav. Odvolací soud zvažoval příjmy obou rodičů (včetně případných dávek a příspěvků) a jejich osobní a majetkové poměry (zejména počet vyživovacích povinností každého z rodičů, příjmy současných manželů obou rodičů, situace domácností). Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by odvolací soud opomněl zhodnotit celkové poměry stěžovatele, tedy argumentace uvedenými nálezy Ústavního soudu je nepřípadná. Výrazné zvýšení výživného na oba nezletilé odvolací soud provedl za dobu, kdy stěžovatel nevedl se současnou manželkou společnou domácnost a kromě projednávaných dvou nezletilých neměl další vyživovací povinnost; významné zde byly především i výrazné rozdíly výdělků obou rodičů. Následně výživné snížil s ohledem na nové dvě vyživovací povinnosti stěžovatele (2005, 2007) a s ohledem na novou finanční situaci obou domácností (např. výdělky manžela matky nezletilých). Protiústavním není závěr odvolacího soudu, že vyživovací povinnost k dětem manželky stěžovatele a jejího předchozího manžela nemá stěžovatel (nedošlo-li k adopci), byť žijí ve společné domácnosti se stěžovatelem, tedy jinými slovy, že stěžovateli nevzniká vyživovací povinnost místo předchozího manžela stěžovatelovy manželky. Odvolací soud přitom celou situaci domácnosti stěžovatele zohlednil. Přihlédl jak k vyživovací povinnosti stěžovatele k jeho současné manželce, tak výslovně zohlednil i stěžovatelovy vyšší náklady na bydlení a služby spojené s pobytem v zahraničí (ty se přitom přirozeně týkají celé jeho domácnosti). Ústavní soud tedy považuje rozhodnutí odvolacího soudu za transparentní a nemá za to, že by závěry soudu byly v rozporu se skutečnostmi zjištěnými. V dalším odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud jde o argumentaci o potřebě provedení dalšího dokazování za účelem zjištění situace stěžovatele, neboť tento není schopen dlužné výživné zaplatit, tato není důvodná. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento celkově zjistil poměry stěžovatele i matky nezletilých. Uložení zaplatit dlužné výživné ve čtyřech splátkách přitom dostatečně a logicky odůvodnil (výše výdělků stěžovatele za celé sledované období, potřeba nezletilých již v současné době, resp. již v době minulé, žádná reakce stěžovatele ohledně možného zvýšení výživného v průběhu několikaletého řízení).
Ústavní soud v daném případě neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval tak, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na poměrně rychlé rozhodnutí Ústavního soudu ve věci neshledal Ústavní soud potřebu v mezidobí rozhodnout také o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu