ECLI:CZ:US:2009:3.US.1817.08.1
sp. zn. III. ÚS 1817/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Českomoravské investiční a. s., se sídlem Brno, Bartošova 1833/6, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem v Ostravě - Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 6. 2007 č. j. 3 C 13/2007-143, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2007 č. j. 14 Co 514/2007-186 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 913/2008-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 7. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, princip materiální spravedlnosti reprezentovaný čl. 1 Ústavy, a že došlo i k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž zaručuje právo na spravedlivý proces. Kromě toho mělo být porušeno její právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti TOBA TRADE, s. r. o., a Správě železniční a dopravní cesty, státní organizaci, na určení vlastnického práva České republiky k nemovitostem v k. ú. Kozolupy u Plzně a určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými subjekty, jež se týkala zmíněných nemovitostí. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že stěžovatelka nemá ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože druhý žalovaný je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí (pozn.: správně ale Česká republika, druhý žalovaný měl právo hospodaření s daným majetkem) a vyhovění žalobě (na určení neplatnosti smlouvy) by nemohlo mít příznivý dopad na stěžovatelčino právní postavení. Dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení a že druhý žalovaný nemá vůči stěžovatelce právo na jejich náhradu.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení a že druhý žalovaný nemá vůči ní právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením odmítl poté, co je neshledal přípustným [a to ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se zúčastnila nabídkového řízení na prodej nemovitostí ve vlastnictví státu. V něm však neuspěla se zdůvodněním, že nesplnila stanovené podmínky. Stěžovatelka má ale za to, že celé řízení bylo nerovné a netransparentní, resp. zmanipulované tak, aby nemovitosti získal první žalovaný, přičemž vady, ke kterým mělo dojít, v ústavní stížnosti blíže specifikuje. V návaznosti na to tvrdí, že pro druhého žalovaného jako orgán státu platí při jeho činnosti (a prodeji majetku) především principy zakotvené v čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a že v ustanovení §38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, je jednoznačně stanoveno, že při prodeji majetku nutno postupovat podle zvláštního zákona, jímž byl zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Druhý žalovaný však podle tohoto zákona nepostupoval s tím, že vzhledem k usnesení vlády České republiky ze dne 19. 7. 2006 č. 870, jímž byly předmětné nemovitosti vyňaty z privatizace, se na něj uvedené ustanovení nevztahuje, a že tak mohl prodat nemovitosti jakýmkoliv jím zvoleným způsobem. Uvedené usnesení vlády má být dle stěžovatelky nicotné, neboť jím nelze změnit zákon. Dle stěžovatelky zmíněná nerovnost a netransparentnost prodeje byla také v rozporu s čl. 87 až čl. 89 Smlouvy o založení Evropských společenství.
Stěžovatelka má za to, že v daném případě byla určovací žaloba jediným prostředkem k ochraně jejích práv, především práva vlastnit majetek, neboť postupem v rozporu s §38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb. jí bylo znemožněno získat majetek prodávaný státní organizací. V důsledku toho nutno považovat uzavřenou kupní smlouvu za neplatnou ve smyslu §39 občanského zákoníku. Obecné soudy měly postupovat formalisticky, neboť se okolnostmi prodeje majetku státu nezabývaly, čímž byl popřen princip materiální spravedlnosti dle čl. 1 Ústavy, dle něhož mají obecné soudy interpretovat procesní ustanovení v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Stěžovatelka nesouhlasí s jejich závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení z důvodu, že jí podaná žaloba představovala jediný prostředek, jakým se může domoci svých práv. Postup obecných soudů nemá oporu v judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k prodeji obecního majetku, která popisuje téměř totožné případy, kde se účastník, který se ucházel o obecní majetek a nebyl účastníkem kupní smlouvy, mohl domáhat určení její neplatnosti, ačkoliv mu také nevzniklo vymahatelné právo nemovitosti získat, ale pouze právo zúčastnit se nového prodeje. K tomu dodává, že daný spor zasahuje samu podstatu spravedlnosti z pohledu arogance státní moci, kdy odpovědní úředníci či zaměstnanci státních organizací prodávají majetek bez zaměření na maximální výnos a někdy i za podmínek pro stát nevýhodných. Stěžovatelka odmítla argument žalovaných, že v případě připuštění určovací žaloby by se neúměrně rozšířil prostor pro podávání žalob jakýmkoliv subjektem, neboť ona byla aktivním účastníkem procesu prodeje a byla nezákonným postupem dotčena na svém právu "potenciálně získat prodávaný majetek". Toto právo by však neměl subjekt, který by se prodeje nezúčastnil. Dle stěžovatelky při prodejích majetku státu a veřejnoprávních korporací musí soudy připustit možnost, aby byla přezkoumána platnost uzavřených smluv, neboť na tyto subjekty dopadají přísnější pravidla pro prodej veřejného majetku. Neprojednáním žaloby mělo být negováno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení dvou ústavně zaručených základních práv, a to jednak práva vlastnického a jednak práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Pokud jde o tvrzené porušení vlastnického práva, pak jeho porušení v daném případě vůbec v úvahu nepřipadá. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, je-li ustanovením čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně; k tomu nutno dodat, že je třeba (a to s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva) uvedené ustanovení vykládat tak, že pod jeho ochranu spadá také situace, kdy právnická či fyzická osoba má stran určitého majetku tzv. legitimní očekávání. Stěžovatelka však nejen že v ústavní stížnosti netvrdí, že by byla vlastníkem předmětných nemovitostí, ale dokonce ani to, že by na ně měla nárok; naopak tvrdí (a v řízení před obecnými soudy se domáhala určení), že vlastníkem předmětného majetku je osoba od ní odlišná.
Jde-li o namítané porušení práva na přístup k soudu, resp. na spravedlivý proces, to stěžovatelka spatřuje ve vadné interpretaci ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je však v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (a jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Stěžovatelka, poukazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně převodu obecního majetku, v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěr obecných soudů, že zde chybí "naléhavý právní zájem" na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným. Argumentuje tím, že by se její postavení zlepšilo, neboť by se, pokud by bylo její žalobě vyhověno, mohla ucházet o koupi předmětného majetku, na což má dle svého tvrzení právo. Současně upozorňuje na to, že takové určení je (ve stručnosti řečeno) ve veřejném zájmu. Jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy zákonem stanoveným způsobem stěžovatelčinu žalobu projednaly a následně o ní rozhodly zamítavým rozsudkem, přičemž se podrobně zabývaly otázkou "naléhavého právního zájmu" a své závěry v tomto ohledu řádně zdůvodnily. V tom rámci se vypořádaly i s výše uvedenou argumentací, včetně poukazu na soudní judikaturu. V ústavní stížnosti jde tak v podstatě o polemiku s právním názorem obecných soudů, jež dle ustálené judikatury Ústavního soudu není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
Na doplnění možno konstatovat, že již soud prvního stupně uvedl, že pokud by bylo žalobě na určení neplatnosti smlouvy vyhověno a stěžovatelka by se mohla proto znovu zúčastnit nabídkového řízení na prodej nemovitostí, nic nezaručuje, že by v tomto řízení byla úspěšná. Stěžovatelka na tento závěr reaguje tvrzením, že aby byla naplněna podmínka "naléhavého právního zájmu", postačuje existence jejího práva "potenciálně získat prodávaný majetek", tedy - jinými slovy řečeno - zúčastnit se nabídkového řízení, jež by proběhlo v souladu se zákonem. Inspiraci, příp. oporu pro svůj názor stěžovatelka našla v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999 č. j. 2 Cdon 824/97 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, svazek 2, č. 9/2001), z něhož mimo jiné plyne, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy týkající se prodeje obecního majetku má neúspěšný zájemce o jeho koupi, jenž tvrdil, že nebyla dodržena lhůta k předložení nabídek ve smyslu §9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v tehdy platném znění. Nejvyšší soud v této věci nepochybně vycházel z toho, že má-li obec postupovat při prodeji svého majetku podle citovaného ustanovení, pak zde musí existovat i této povinnosti odpovídající právo potenciálních zájemců o nabytí či nájem obecního nemovitého majetku (konkrétně na to, aby byl příslušný záměr obce zveřejněn a aby jim bylo umožněno ve stanovené lhůtě předložit své nabídky). "Naléhavost právního zájmu" dle Nejvyššího soudu tedy plyne z toho, že zde existuje právo zájemce účastnit se nabídkového řízení, kteréžto je vymahatelné prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti smlouvy, již uzavřela obec se třetí osobou.
V nyní posuzované věci stěžovatelka druhému žalovanému vytýká, že nepostupoval v souladu s ustanovením §38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., jež ukládá povinnost při prodeji příslušného majetku postupovat přiměřeně podle zákona č. 92/1991 Sb. Klíčovou otázkou, která v souvislosti s touto námitkou vyvstává, je, zda tyto předpisy, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává (resp. se domáhá jejich aplikace na převod předmětného majetku), zakládají nějaké vynutitelné právo ucházet se o majetek státu, v daném případě se účastnit jeho privatizace. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že nikoliv, neboť obdobná povinnost příslušných subjektů, jaká byla uložena obcím zákonem č. 172/1991 Sb. (v daném případě umožnit potenciálním zájemcům podávat nabídky na koupi privatizovaného majetku), v zákoně č. 92/1991 Sb. zakotvena není, navíc je privatizační proces vyloučen ze soudního přezkumu (§10 odst. 3 citovaného zákona). Vzhledem k tomu nelze usuzovat, že by bez požadovaného určení bylo ohroženo nějaké konkrétní stěžovatelčino právo, což je obecně akceptovaný předpoklad existence "naléhavého právního zájmu".
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu