ECLI:CZ:US:2009:3.US.1818.09.1
sp. zn. III. ÚS 1818/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 7 To 149/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení stížnostního soudu vydané v trestní věci o obnovu řízení, neboť jím mělo dojít k porušení zásady "nullum crimen sine lege" vyjádřené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ústavní stížností stěžovatel obecným soudům vytýká, že při posuzování "nedobrovolnosti" opuštění bytu poškozenou nedostály "požadavkům na totožnost skutku", neboť v původním řízení mu nebylo "tímto způsobem kladeno za vinu, že svým jednáním měl poškozenou přimět k nedobrovolnému opuštění společné domácnosti". Výklad podaný obecnými soudy, míní stěžovatel, navíc odporuje i obecným zkušenostem "z průběhu mezilidských vztahů", neboť "nedostatek svobodné vůle" poškozené byl jen "automaticky presumován" s nekonkretizovaným poukazem na "manželský konflikt", ačkoli "poškozená od samého počátku do provedení návrhu na obnovu řízení jednala zcela konzistentně, uvedený byt nijak neužívala, a to ani poté, kdy jí byla tato možnost odsuzujícím rozsudkem výslovně umožněna".
V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 29 T 69/2005, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že "v době od ledna 2005 nejméně do 18. 4. 2005 bránil své manželce S. P. v užívání jejich společného bytu v P. tím způsobem, že vyměnil zámek a klíče od bytu a poškozené je i přes její urgence nepředal". Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, a k peněžitému trestu ve výměře 15 000 Kč.
Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 9/2006, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením 27. 9. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1143/2006, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu).
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 29 T 69/2005, stěžovatelův návrh na povolení obnovy zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 tr. řádu v jeho trestní věci dány nejsou, jelikož skutečnosti, které podle odsouzeného možnost obnovy řízení zakládají, zčásti nejsou skutečnostmi novými (byly známy již v době rozhodování nalézacího a odvolacího soudu) a zčásti postrádají věcnou souvislost s rozhodovacími důvody odsuzujících rozhodnutí.
Důvod obnovy podle soudu nezakládá ani obsah spisů jím vedených pod sp. zn. 19 P 49/2005 a 1 Nt 3044/2008, kterých se stěžovatel dovolával. Prvně označený procesní spis byl "v hlavním líčení konaném dne 7. 11. 2005 jako důkaz proveden" se zjištěním, že poškozená v této opatrovnické věci (ve shodě se svými výpověďmi učiněnými v trestním řízení) uvedla, že "sice do sporného bytu nešla", ale nikoli "z důvodu opuštění společné domácnosti", nýbrž pro obavu z "konfliktů, které by při soužití s odsouzeným a jeho matkou, která v bytě také bydlela, mohly nastat". Pozdější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 6. 2008, č. j. 19 P 49/2005-242, upravující vztahy k nezletilým (společným) dětem stěžovatele a poškozené se "podmínkami, v jakých odsouzený s dětmi, jež mu byly svěřeny do péče, a poškozená bydlí", zabýval ve vztahu k době jeho vyhlášení, a nikoli k období rozhodnému v řízení trestním. Rovněž procesní spis vedený pod sp. zn. 1 Nt 3044/2008 zůstává podle názoru obvodního soudu v řízení o návrhu na povolení obnovy bez významu, neboť se týkal rozhodování o zahlazení stěžovatelova odsouzení, a jeho předmětem nebylo zjišťování, z jakých pohnutek poškozená v rozhodné době byt neužívala.
Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako neodůvodněnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. Připomenul též názory vyjádřené ve výše označeném usnesení Nejvyššího soudu vydaném v původním trestním řízení, podle kterého trvalé opuštění domácnosti je nejenom úkonem faktickým, nýbrž i právním (§34 obč. zák.), a musí být svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští; nesmí být naopak motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V projednávané ústavní stížnosti je pak významné, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy poukazuje zejména na okolnosti, jež byly posuzovány v původním řízení; s těmito výhradami se obecné soudy též adekvátně (a ústavněprávně konformním způsobem) již dříve vypořádaly, a na tehdejší závěry se v napadených rozhodnutích o návrhu na obnovu řízení explicite, konkrétními odkazy, odvolaly. Co do námitky obsahem listin, které byly do spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 P 49/2005 zařazeny až po skončení původního trestního řízení, lze přisvědčit obecným soudům, že postrádají potřebnou věcnou (časovou) souvislost s rozhodovacími důvody odsuzujícího rozsudku.
Podstatou argumentace ústavní stížnosti je tím pokračující polemika stěžovatele s obecnými soudy (Městským soudem v Praze) na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; závěry obecných soudů proto nelze identifikovat ani s excesem ani svévolí a napadená rozhodnutí jsou rovněž přiléhavě (logicky a srozumitelně) odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku porušením čl. 39 Listiny, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány.
V podrobnostech, a již jen stěžovateli na vysvětlenou, lze poznamenat, že obecné soudy se v odůvodněních usnesení vydaných v řízení o návrhu na povolení obnovy zabývaly "nedobrovolností" opuštění bytu poškozenou opodstatněně, a to ve vztahu k řešení otázky, zda stěžovatel vskutku předložil, jak tvrdil, nový důkaz způsobilý vyvrátit právní závěr - přijatý v odsuzujících soudních rozhodnutích - ohledně trvání rozhodného právního vztahu k bytu v osobě poškozené. Toto - primárně občanskoprávní - posouzení představovalo v původním trestním řízení východisko pro úsudek, že poškozená oprávněnou osobou, jak předjímá ustanovení §249a odst. 2 tr. zák., byla.
Výtkou ohledně zjištění týkajících se pohnutek poškozené k opuštění bytu pak stěžovatel jen obrací pozornost k původnímu řízení, což však neodpovídá vymezení předmětu posuzované ústavní stížnosti.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu