ECLI:CZ:US:2009:3.US.1820.09.1
sp. zn. III. ÚS 1820/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vegacom a. s., se sídlem Praha 9, Kolbenova 942/38a, zastoupené Mgr. Danielou Přibylovou, advokátkou v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 8. 2008 č. j. 44 Cm 154/2007-28 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009 č. j. 1 Cmo 384/2008-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů ve výrocích o nákladech řízení. Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených usnesení bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou, podanou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, domáhala zaplacení částky 3 682 428,90 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka vzala později žalobu zpět nejprve co do částky 3 315 318 Kč, neboť část vymáhané částky byla zaplacena před podáním žaloby a po doplacení zbývající dlužné částky vzala žalobu zcela zpět. Za této procesní situace soud prvního stupně řízení zastavil a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 a §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, když vyšel ze zjištění, že stěžovatelka vzala žalobu nejprve zpět co do výše uvedené částky, která tvořila 90 % celkové žalované částky, a poté vzala žalobu zpět co do částky 366 910 90 Kč, což je 10 % původně žalované částky. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 80 % vzniklých nákladů, když z 90 % byla žaloba podána nedůvodně (žalovaný tuto část žalované částky zaplatil před podáním žaloby) a z 10 % byla žaloba podána důvodně.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že napadané usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry obecných soudů stran rozhodnutí o nákladech řízení a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že v jejím případě došlo při rozhodování o nákladech řízení k takovým procesním excesům, které mají charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Toto tvrzení stěžovatelka zdůvodňuje tím, že přestože vinou administrativního nedopatření na její straně došlo k podání žaloby nedlouho po zaplacení dlužné částky ve výši 3 315 318 Kč, vzala žalobu zpět, jakmile se o zaplacení dozvěděla. Vzhledem k tomu, že tak učinila ještě před tím, než došlo k zaplacení soudního poplatku a před tím, než bylo jednáno ve věci, nemohly tak žalovanému vzniknout žádné procesní náklady. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě měly obecné soudy rozhodnout tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznají.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o případ, který byl řešen nálezy, jež stěžovatelka cituje. Při rozhodnutí o nákladech řízení v nyní posuzované věci obecné soudy aplikovaly příslušná zákonná ustanovení a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat správnost výkladu shora citovaných ustanovení občanského soudního řádu, k čemuž ho stěžovatelka vybízí, ani přehodnocovat důvody, které vedly obecné soudy k rozhodnutí o nákladech řízení.
S ohledem na požadavky, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů obecně, tedy včetně rozhodnutí o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle apod., lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněná rozhodnutí obecných soudů všechny tyto požadavky splňují. Ve zmíněném řízení tedy nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatelky a Ústavní soud neshledal nic, co by ústavní stížnost stěžovatelky posouvalo do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu