ECLI:CZ:US:2009:3.US.1864.09.1
sp. zn. III. ÚS 1864/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. L., zastoupené JUDr. Danielem Šplíchalem, advokátem AK se sídlem v Praze 1, Křemencová 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2002 sp. zn. 30 Co 410/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 14. července 2009 stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil pro porušení ústavně zaručených práv v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu. V řízení došlo k porušení práva na rovné postavení stran před soudem a na spravedlivý proces zaručené čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 5.000.000,- Kč s 35% úrokem z prodlení od 1. prosince 2004 do zaplacení jako náhrady škody způsobené tím, že její právní zástupce nedostatečně hájil její zájmy. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. července 2008 (24 C 137/2004-75) zamítl žalobu stěžovatelky a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008 (30 Co 410/2008-101) toto rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení obou stupňů.
Řízení před obecnými soudy bylo zatíženo tolika vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, že stěžovatelka nabyla přesvědčení, že správným postupem by mělo být vyhověno dovolání stěžovatelky, které dne 1. prosince 2008 podala k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Podání bylo označeno jako dovolání k Nejvyššímu soudu a stížnost k Ústavnímu soudu.
Ústavní soud dle tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti i dotazem na kancelář Nejvyššího soudu zjistil, že stěžovatelka napadla výše uvedené rozhodnutí i dovoláním. Nejvyšší soud (sp. zn. 25 Cdo 2882/2009) dosud o věci stěžovatelky nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy současně nebylo rozhodnuto o dovolání Nejvyšším soudem.
II.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek odvolacího soudu, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po doručení rozsudku odvolacího soudu dne 17. prosince 2008 a skončila dnem 15. února 2009. Byla-li však ústavní stížnost podána dne 14. července 2009 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná. K podání stěžovatelky ze dne 1. prosince 2008 nelze přihlédnout, neboť se jedná o podání v rozporu se zákonem o Ústavním soudu.
Dále Ústavní soud uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. S ohledem na princip subsidiarity, musí být také rozhodnutí dovolacího soudu napadeno ústavní stížností. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. b), e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) .
V Brně dne 10. srpna 2009
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj