ECLI:CZ:US:2009:3.US.1957.09.1
sp. zn. III. ÚS 1957/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Nám. 5. května, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2009 č. j. 21 Cdo 1819/2008-292 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2007 č. j. 20 Co 360/2007-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, soudní ochranu a princip rovnosti účastníků řízení zakotvené v čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, dále v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka též namítá porušení čl. 8 a čl. 9 "Komunitární charty sociálních práv pracovníků z roku 1989" a článku 118a "Smlouvy EHS".
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 C 268/2004 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru daná jí dne 30. 9. 2004 žalovanou Lékařskou fakultou University Karlovy, příspěvkovou organizací se sídlem v Hradci Králové, Šimkova č. 870/13, podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v rozhodném znění, je neplatná.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 10. 2006 č. j. 10 C 268/2004-129 stěžovatelčinu žalobu zamítl. Dovodil, že v období od 12. 7. do 21. 7. 2004 byla stěžovatelka v dobré víře, že žádost o dovolenou bude akceptována, a proto její absenci v práci jako zaviněné porušení pracovní kázně nehodnotil. Absence v období od 21. 7. do 31. 7. 2004 sice porušení pracovní kázně zakládalo, avšak soud měl za to, že nedosahovala takové intenzity, aby mohla být kvalifikována jako závažné porušení pracovní kázně; tyto znaky podle soudu ale nutno spojit s absencí stěžovatelky v práci v období od 2. 8. do 11. 8. 2004, jelikož byla opakovaně vyzvána k nástupu do zaměstnání, aniž tak učinila, ačkoli jí v tom nebránila žádná překážka, pro kterou by nemohla práci vykonávat.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 9. 2007 č. j. 20 Co 360/2007-179 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se s ním ztotožnil jak ve skutkové tak právní rovině.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 5. 2009 č. j. 21 Cdo 1819/2008-292, jež stěžovatelka napadla rovněž, její dovolání odmítl jako nepřípustné (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) s odůvodněním, že jednak obsahovalo nezpůsobilé (skutkové) dovolací důvody, jednak (co do právního posouzení věci) nejde o rozhodnutí zásadního významu, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenými právními názory.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nadále nesouhlasí s kvalifikací své pracovní absence v období od 2. 8. do 11. 8. 2004 jako závažného porušení pracovní kázně. Obecné soudy podle jejího názoru "nespravedlivě a diskriminačně" uzavřely, že jí nebránila žádná překážka, pro kterou nebyla schopna práci vykonávat, aniž by však zohlednily povinnost zaměstnavatele převést ji na jinou vhodnou práci; po ukončení pracovní neschopnosti byla oprávněna odmítnout výkon práce, o níž měla pro zjištěnou nemoc z povolání za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje její zdraví, a takové odmítnutí pak nelze posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance. Obecným soudům též vytýká, že nevyložily, z jakého důvodu bylo její chování posuzováno jako závažné a nikoli jako méně závažné porušení pracovní kázně, a nesouhlasí ani s úsudkem dovolacího soudu, že nezpochybnila právní posouzení odvolacím soudem, nýbrž jen skutková zjištění.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ve skutkové rovině pak může být posouzena pouze otázka, zda hodnocení důkazů není zatíženo zjevným logický omylem, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu v provedených důkazech, a zda učiněné závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu".
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Stěžovatelka totiž Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - a to jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kritérium podústavní "správnosti", jak bylo řečeno, není samo o sobě determinující pro přezkum ústavněprávní.
Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.
Jako takovou Ústavní soud stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.
Již jen na vysvětlenou stěžovatelce se sluší uvést, že na základě jí vyjádřených žalobních tvrzení se řízení před soudem prvního stupně adekvátně soustředilo k posouzení otázky, zda její kritické pracovní absence, odůvodněné čerpáním dovolené, bylo možno posoudit jako kvalifikované porušení pracovní kázně opodstatňující dání výpovědi zaměstnavatelem podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Nešlo tedy o otázku, zda stěžovatelka byla či nikoli oprávněna odmítnout "výkon práce ohrožující její zdraví" ani zda zaměstnatel měl povinnost převést ji na jinou vhodnou práci. Odpovídající tvrzení stěžovatelka uplatnila zřetelně teprve v odvolání, kde pro ně již se zřetelem k režimu neúplné apelace místa nebylo (tím spíše pak v dovolání), jakož i - jako tvrzení nové - v ústavní stížnosti. Ve vztahu k původně vymezenému skutku směřuje zde ke skutku jinému, jenž implikuje i jiný (odlišný) právní vztah než je ten, který byl určující pro posuzovanou výpověď z pracovního poměru.
Není oprávněná ani výtka, že dovolací soud odmítl dovolání mylným ztotožněním jeho obsahu toliko s nepřípustnou argumentací skutkovou, neboť námitkami právními se podle odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, neshledávaje je - toliko - způsobilými založit přípustnost dovolání, a to pro nedostatek jejich zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
A konečně, i z pohledu argumentace ústavní stížnosti mělo jít o spor, zda konkrétní jednání stěžovatelky za konkrétních okolností mělo být obecnými soudy hodnoceno nikoli jako závažné, nýbrž jen méně závažné porušení pracovní kázně. To však - jak bylo shora předesláno - posláním Ústavního soudu není, s výjimkou zjevných výkladových či aplikačních excesů, jež však přítomny nejsou Zejména rozhodnutí soudu prvního stupně je odůvodněno obšírně i rozumně, pečlivě strukturováno, a zahrnuje přesvědčivá shrnutí skutková i právní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu