ECLI:CZ:US:2009:3.US.1985.08.1
sp. zn. III. ÚS 1985/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., zastoupené JUDr. Annou Romanovou, advokátkou v Hradci Králové, náměstí 5. května 812, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2008 č. j. 11 Co 164/2008-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 8. 2008, k výzvě Ústavního soudu doplněné podáním ze dne 6. 10. 2008, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2008 č. j. 11 Co 164/2008-173, a to s tvrzením, že uvedeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená základní práva (zejména) dle čl. 32 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 24. 1. 2008 č. j. 26 C 22/2006-149 zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala na M. P. zaplacení částky 95 000 Kč, jakožto příspěvku na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce dle §95 odst. 1 zákona o rodině (výrok I). Kromě toho rozhodl, že Česká republika je povinna zaplatit právnímu zástupci žalovaného hotové výdaje a odměnu za zastupování ve výši 49 941,50 Kč (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení ve splátkách tutéž částku (výrok III).
Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka odvolání, načež Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku III je změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit (patrně) státu na účet soudu prvního stupně na náhradě nákladů řízení částku 29 831 Kč (výrok II), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit (zřejmě) státu na účet soudu prvního stupně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29 667 Kč (výrok III) a také odmítl stěžovatelčino odvolání proti výroku II usnesení soudu prvního stupně (výrok IV).
V ústavní stížnosti stěžovatelka, dovolávajíc se ústavní ochrany rodičovství, resp. ženy v těhotenství, tvrdí, že obecné soudy nevyložily ustanovení §95 odst. 1 zákona o rodině ústavně konformním způsobem, jestliže její žalobě nevyhověly. Argumentuje tím, že žalovaný pobírá příspěvek na úhradu výživy a na náklady spojené se svým bydlením a také vlastní nemovitost. Obecné soudy prý však jeho situaci hodnotily jednostranně, k její tíži. Tím byla krácena na svých právech a došlo k porušení rovnosti účastníků řízení. Odepření soudní ochrany se mělo odrazit i v případě rozhodování o nákladech řízení, kdy ji soudy obou stupňů - v rozporu s ústavními a procesními pravidly (konkrétně stěžovatelka poukazuje na ustanovení §1 až §6, §144, §146, §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu) - zavázaly k úhradě nákladů, přestože byly dány důvody hodné zvláštního zřetele - tedy že je svobodnou matkou, žije z dávek a má ve své péči nezletilou dceru, které nebylo stanoveno výživné.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že nedostatečně zohlednily její ústavně zaručená základní práva, resp. že stranily druhému účastníkovi řízení (žalovanému). Jak patrno především z odůvodnění soudu prvního stupně, tento soud se zabýval odůvodněnými potřebami stěžovatelky a schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry žalovaného (a také stěžovatelky), jak mu ukládá ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, jehož ústavnost stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje. V daném ohledu provedl poměrně rozsáhlé dokazování, jeho výsledky pak náležitě (srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zhodnotil (a to se týká i skutečností, které stěžovatelka - stran poměrů žalobce - v ústavní stížnosti zmiňuje) a zdůvodnil, proč stěžovatelčině žalobě nelze vyhovět. Skutečnost, že stěžovatelka se s tímto hodnocením neztotožňuje, opodstatněnost ústavní stížnosti zásadně založit nemůže; Ústavní soud, jak opakovaně konstatuje, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerenci Ústavního soudu do činnosti obecných soudů by ospravedlňovalo v daných souvislostech jen to, že by příslušné úvahy obecných soudů byly zatíženy prvkem libovůle či dokonce svévole, ovšem nic takového v posuzované věci zjištěno nebylo.
Pokud jde o další stěžovatelčinu námitku, že jí byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení, ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo porušení ústavnosti. Obecné soudy vycházely při rozhodnutí o tom, kdo má nahradit státu náklady, které na řízení vynaložil, zcela správně (v souladu s ustanovením §148 odst. 1 občanského soudního řádu) z výsledku daného řízení, přičemž zkoumaly i to, zda zde není zákonem předpokládaný důvod, pro který by nebylo možno stěžovatelce povinnost k náhradě těchto nákladů uložit. V daném ohledu mohly vycházet (a vycházely) z výsledků dokazování ve věci samé, protože to se týkalo i stěžovatelčiných majetkových a sociálních poměrů. Jestliže stěžovatelka s jejich následným zhodnocením provedeným obecnými soudy nesouhlasí, není to skutečnost, jež by věc posouvala do ústavněprávní roviny (viz výše).
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu