ECLI:CZ:US:2009:3.US.2002.09.1
sp. zn. III. ÚS 2002/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti společnosti ATTIC-N, s. r. o., se sídlem Kováků 6, Praha 5, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem Radlická 28/663, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2007 č. j. 16 Co 558/2006-148, za účasti Městského soudu v Praze,jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 29. 7. 2009 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost, v níž stěžovatelka napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007 č. j. 16 Co 558/2006-148, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a tvrdí, že výše označeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i článku 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Porušení výše zmíněných článků Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004 č. j. 35 Co 98/2004-120 rozsudkem dovolacího soudu ze dne 20. 6. 2006 č. j. 33 Odo 1012/2004-138 bylo o jejím odvolání rozhodnuto jiným senátem Městského soudu v Praze v odlišném složení, který o meritu věci rozhodl "opačně" od původního, později dovolacím soudem zrušeného rozhodnutí.
Stěžovatelka tvrdí, že nebyl žádný důvod, aby ve věci nově rozhodoval jiný senát odvolacího soudu; jde tedy prý o zjevné porušení článku 38 odst. 1 Listiny zakotvujícího, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". To prý v konečném důsledku mělo za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud tak rozhodl v jiném senátu bez provedení nových důkazů, aniž byl vázán závazným právním názorem dovolacího soudu. V tomto směru odvolací soud podle názoru stěžovatelky porušil i její právo na spravedlivý proces, protože, i když zcela zásadním způsobem změnil původní právní názor, své rozhodnutí, které ho ke změně právního názoru vedlo, přesvědčivě neodůvodnil. Zároveň prý porušil i povinnost uloženou mu v ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), resp. porušil i §132 o. s. ř.
II.
Z připojených listin se zjišťuje:
Ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007 č. j. 16 Co 558/2006-148 pod bodem I. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně - Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 12. 2003 č. j. 18 C 187/2002-94, kterým tento soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni - I. H. částku 100 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.) a nahradit jí i stanovené náklady řízení (výrok II.).
Stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007 č. j. 16 Co 558/2006-148 podala dovolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2009 č. j. 33 Cdo 2866/2007-162 tak, že bylo odmítnuto jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud konstatoval, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by bylo přípustné ve vztahu k ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní) pouze za předpokladu posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Bylo tedy možné úspěšně namítat jen to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění jiného dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je však vyloučeno.
Dovolací soud k jednotlivým dovolacím námitkám uplatněným stěžovatelkou v dovolání uvedl, že námitka směřující proti nesprávně obsazenému senátu odvolacího soudu je zmatečnostním důvodem [ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Tato vada, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však samy o sobě (i když by byly dány) přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají a dovolací soud by k nim přihlížel jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné.
Další námitky stěžovatelky, které se stručně dají podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle názoru dovolacího soudu neotevřely dovolací přezkum z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť posouzení, zda konkrétní řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, "postrádá hlavní atribut zásadního právního významu podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah".
Protože ani zbývající námitky stěžovatelky zabývající se hodnocením důkazů a korektností provedeného dokazování, nenaplnily podle dovolacího soudu v daném případě způsobilý dovolací důvod, dovolací soud dovolání odmítl.
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat, jsou-li splněny předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci jde o to, zda byla ústavní stížnost podána včas, tedy ve stanovené 60denní lhůtě a je-li přípustná (§72 odst. 3, odst. 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka předmětnou ústavní stížností napadla pouze rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007 č. j. 16 Co 558/2006-148, ačkoli počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti odvozuje od data doručení usnesení dovolacího soudu, který považuje za poslední prostředek k ochraně svého práva.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak již konstatoval dovolací soud, jednou z dovolacích námitek stěžovatelky (kterou stěžovatelka předkládá k posouzení i Ústavnímu soudu) je tvrzení, že senát odvolacího soudu, který věc projednal a znovu o ní rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, byl nesprávně obsazen, resp. že ve věci rozhodoval senát ve zcela odlišném složení. Tato námitka obsahuje důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. K této vadě, jakož i k některým dalším zmatečnostním vadám by dovolací soud z úřední povinnosti přihlížel jen v případě přípustného dovolání.
Protože stěžovatelka v dovolání nevytýkala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a svým procesním postupem neumožnila dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Za této situace není splněna podmínka uvedená v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy že je možné podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, jen v případě, byl-li tento mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhodoval, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Jinak řečeno, stěžovatelka by měla otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu až po obdržení usnesení dovolacího soudu o odmítnutí jejího dovolání jen za předpokladu, pokud by sama umožnila dovolacímu soudu řádným uplatněním dovolání zvažovat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože stěžovatelka tak neučinila, je ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007 č. j. 16 Co 558/2006-148, opožděná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Lze ji proto podat jen tehdy, pokud stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, kromě návrhu na obnovu řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud o podané ústavní stížnosti rozhoduje za situace, v níž sice stěžovatelka uplatnila mimořádný opravný prostředek, ten však byl dovolacím soudem odmítnut jako nepřípustný bez toho, že by byla zvažována otázka po právní stránce zásadně právně významná. Navíc proti rozsudku odvolacího soudu byla přípustná žaloba pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Protože posledně uvedený procesní institut má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo, měla stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které podrobně rozvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení před obecnými soudy, a to prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.
Ústavní soud není jak známo součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatelky, ale pouze tehdy, pokud nelze nápravu zjednat před obecnými soudy samými. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu, které rozhodnutím o posledním procesním prostředku poskytnutým zákonem k ochraně práva v projednávané věci není, je nutné považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu