ECLI:CZ:US:2009:3.US.2010.07.1
sp. zn. III. ÚS 2010/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H.P., zastoupené JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, č.j. 29 Cdo 1669/2008-435, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, č.j. 7 Cmo 357/2006-212, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2006, č.j. 13 Cm 683/2005-160, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §231 odst. 5 obch. zák. a §714 obč. zák., takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákonů (dle záhlaví) se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci. Současně navrhla, aby zrušil ustanovení §231 odst. 5 obch. zák. a §714 obč. zák.
Z procesního spisu se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o žalobě stěžovatelky proti žalovanému Bytovému družstvu, Pabláskova 20/22, se sídlem v Českých Budějovicích, Pabláskova 20 (v řízení před Ústavním soudem "vedlejšímu účastníkovi") tak, že zamítl "návrh ..., že rozhodnutí představenstva družstva ze dne 24. září 2001, potvrzené členskou schůzí ze dne 14. října 2001, jímž byla žalobkyně vyloučena z Bytového družstva, Pabláskova 20, České Budějovice, je neplatné". Vrchní soud v Praze tento rozsudek v zamítavém výroku jako věcně správný potvrdil (§219 o. s. ř.).
Oba soudy se ztotožnily v závěru, že žalobkyní uplatněné právo zaniklo podle §231 odst. 5 obch. zák. již dne 14. 10. 2002, pročež jejími věcnými námitkami, z nichž dovozovala neplatnost vyloučení z bytového družstva, uplatněnými v žalobě podané až 24. 6. 2005, se již nebylo možné zabývat.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] odmítl. K výtce, že "vyloučení dovolatelky z družstva bylo rozhodnuto členskou schůzí již 23. září 2001", nebylo podle Nejvyššího soudu možné přihlížet, neboť ji stěžovatelka v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. uplatnila teprve v dovolání; jinak dovolací soud - ve shodě se soudem odvolacím - poukázal na vlastní rozsudek ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2001, pod číslem 61, s nímž je výsledek řízení konformní.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí o jejím vyloučení z družstva "netoliko že je pouze neplatné (což by bylo nutno, resp. možno, přezkoumávat postupem dle §231 odst. 5 obchodního zákoníku), nýbrž je od počátku nulitní, nicotné a neexistující"; bylo totiž založeno "několika rozporuplnými rozhodnutími členské schůze a představenstva žalovaného družstva", aniž byl uveden "konkrétní důvod vyloučení", jež nadto vycházela ze "zcela zmatečného" čl. 17 jeho stanov, podle kterého "má o vyloučení rozhodnout členská schůze" a "nespokojený člen" je oprávněn se proti tomuto rozhodnutí "odvolat k téže členské schůzi". Stanovy prý rovněž neupozorňují na "možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o vyloučení", resp. na okolnost, že vyloučení znamená ukončení členství, jehož "přímým důsledkem" je i skončení práva nájmu bytu. Za této situace je podle stěžovatelky "přípustné a legitimní", aby se i po uplynutí zákonem stanovené prekluzívní lhůty mohla domáhat "obecnou určovací žalobou" určení existence (trvání) členského vztahu.
Stěžovatelka obecným soudům též vytýká, že ji "řádně nepoučily, jak to má na mysli ust. §5 a §43 o. s. ř.", a "neustanovily jí ve smyslu ust. §29 o.z. posl. věta opatrovníka, nejlépe z řad advokátů".
Dále navrhovatelka vyslovuje přesvědčení, že ustanovení §231 odst. 5 obch. zák., nejde-li o vztahy mezi podnikateli či subjekty sdruženými v bytových družstvech za účelem společného podnikání, je v rozporu s principem rovnosti v právech (čl. 1 Listiny), neboť "znevýhodňuje uživatele bytů družstevních oproti uživatelům ostatních bytů", jejichž nájem lze vypovědět jen s přivolením soudu. Nepříznivé dopady tohoto ustanovení, míní stěžovatelka, by měly být korigovány "alespoň za použití obdoby" ustanovení §262 obch. zák.
Ústavní stížnost podala stěžovatelka souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud stěžovatelku přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu v dané věci vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu; poté, co bylo vydáno, stěžovatelka rozšířila ústavní stížnost o návrh, aby i ono bylo zrušeno. Toto podání, učiněné v zastoupení jiným advokátem, a jímž byla též rozvinuta původní kritika rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, bylo k původnímu (formálně i spisově) připojeno, a Ústavní soud nadále vycházel z obsahu podání obou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K takovým závěrům tedy (logicky) naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, a lze je mít za ustálené.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Ke kritickým právním otázkám, otevřeným stěžovatelčinými námitkami, se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v již výše zmíněném rozsudku ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, kde též uzavřel (odkazuje i na svůj rozsudek ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněný pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že jiným postupem než uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl.
Na tyto závěry, jakož i jemu obdobné, vyjádřené v početné navazující judikatuře Nejvyššího soudu, upozornil stěžovatelku již odvolací soud.
Sluší se poznamenat, že stěžovatelčina argumentace "nulitou, nicotností a neexistencí" rozhodnutí o vyloučení z družstva není zjevně akceptovatelná již proto, že s judikatorním (jakož i doktrinálním) vymezením takových "vad" dotčené rozhodnutí orgánu právnické osoby identifikovat nikterak nelze (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. usnesení ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 524/2000, 32 Cdo 525/2000, rozsudek ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, uveřejněný pod č. 128/2000 v časopise Soudní judikatura, jakož i usnesení ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 410/2004). Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů se odvíjela nikoli z "několika rozporuplných rozhodnutí členské schůze a představenstva žalovaného družstva", nýbrž podle zjištěného skutkového stavu z rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení ze dne 24. 9. 2001, potvrzeného členskou schůzí k odvolání stěžovatelky konanou za její účasti dne 14. 10. 2001. Stěžovatelka pomíjí, že již tato zjištění jsou pro výsledek řízení před obecnými soudy určující; z kogentní povahy ustanovení §231 obch. zák. se nadto podává, že ani stěžovatelkou dovolávaná nesprávnost či neúplnost (nadbytečné) parafráze právních norem ve stanovách družstva není způsobilá tímto úsudkem otřást.
Na podkladě tvrzení obsažných v ústavní stížnosti (a podle obsahu soudního spisu) nelze obecným soudům ani vytýkat, že vůči stěžovatelce, která byla v řízení (jakož i předtím, v obraně proti rozhodnutí představenstva družstva) přiměřeně činná sama, resp. v dovolacím řízení prostřednictvím zvoleného advokáta, nepojaly podezření, že jsou u ní dány skutečnosti relevantní z hlediska "§29 obč. zák.", jak se nyní (v ústavní stížnosti) domnívá. Stěžovatelka přitom nenamítá, že absence ustanovení opatrovníka predisponovalo jakkoli výsledek sporu, byl-li založen výlučně na výkladu hmotného práva.
Obecný poukaz na porušení principu rovnosti v právech (čl. 1 Listiny) předestřením vlastního normativního řešení ukončení členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu pak způsobilost posunout kritiku rozhodnutí obecných soudů do ústavněprávní roviny postrádá rovněž. Není spolehlivého argumentu proti úsudku, že zákonná úprava obsažená též v ustanoveních §231 odst. 5 obch. zák. a §714 obč. zák. nepřehlíží sociální funkci bydlení, byť reflektuje oprávněný zájem na ochraně majetku bytového družstva, a tím však i jeho členů, tj. osob nacházejících se ve stejné či obdobné situaci jako - v rozhodné době - stěžovatelka (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 11. 1984 ve věci Rassmusen v. Dánsko, stížnost č. 8777/79, odst. 35).
Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů ústavněprávní reflex nemá, jelikož jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší; jimi dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky doložena nebyla a Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, není zde ani podkladu pro věcné projednání návrhu na zrušení ustanovení §231 odst. 5 obch. zák. a §714 obč. zák. Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil
předseda senátu