ECLI:CZ:US:2009:3.US.2069.08.1
sp. zn. III. ÚS 2069/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti církevní organizace Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, se sídlem Ječná 2, Praha 2 - Nové Město, IČ: 00409839, právně zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. června 2008 č. j. 28 Cdo 727/2008-168, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2007 č. j. 11 Co 447/2007-143, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. února 2007 č. j. 7 C 233/2005-116, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byl porušen článek 90 Ústavy , článek 11, článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh a výsledek soudního řízení, v němž se neúspěšně domáhala žalobou určení vlastnického práva ke dvěma pozemkům identifikovaným pod bodem I. výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 2. 2007 č. j. 7 C 233/2005-116. Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, ústavnost rozhodování obecných soudů v projednávané věci byla podrobena přezkumu Ústavním soudem dvakrát - poprvé Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001 č. j. 11 Co 102/2001-52 odmítl jako nepřípustnou, ve druhém případě bylo ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 298/05 vyhověno a jí napadené rozsudky obou obecných soudů byly Ústavním soudem nálezem ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 298/05 zrušeny.
Právě s ohledem na výše označený nález Ústavního soudu a závěry v něm vyslovené stěžovatelka shledává následující rozsudky ve věci samé, a to jak obou obecných soudů, tak i soudu dovolacího, za protiústavní, neboť podle jejího názoru se tyto soudy při svém rozhodování nejen neřídily závěrem již výše zmiňovaného vyhovujícího nálezu Ústavního soudu, ale současně údajně svými rozhodnutími "staví žalovanou do role, které se podáním žaloby činí křivda".
Ve vztahu k právní argumentaci ve věci rozhodujících soudů stěžovatelka namítá, že dosavadní judikaturou nebyla dostatečně určitě a jasně vyřešena otázka, zda zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, v platném znění (dále jen "zákon č. 298/1990 Sb.") je ve vztahu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ") předpisem speciálním, a pokud ano "v čem se tato specialita projevuje, případně zda je tento zákon součástí restitučního zákonodárství". V této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že i v takovém případě by se zákon č. 298/1990 Sb. mohl aplikovat "jen na majetek odňatý protiprávně v padesátých letech minulého století, přičemž se jedná o majetek uvedený v příloze číslo 1, položky 26 citovaného zákona". Pokud však se v projednávané věci o takový majetek nejedná, lze podle jejího názoru na jí uplatněný nárok aplikovat příslušná ustanovení obecného předpisu, konkrétně OZ.
Námitky stěžovatelky směřující proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu jsou obdobně jako námitky vůči rozsudkům soudů nižších stupňů většinou polemikou s právními názory dovolacího soudu v otázkách tzv. církevních restitucí s tím, že podle názoru stěžovatelky tak dochází k údajnému vytváření "stavu právní nejistoty", jakož i neplnění povinnosti dovolacího soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů v těchto otázkách.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 7 C 233/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatelka (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) se žalobou podanou v roce 1998 proti odpůrci České republice - Okresnímu úřadu v Opavě domáhala určení vlastnického práva k pozemkům, které byly podle jejího tvrzení do doby jejich převodu dne 29. 8. 1958, uskutečněného na základě darovací smlouvy uzavřené mezi Náboženskou maticí v Praze a Československou republikou, zastoupenou finančním odborem Rady ONV v Opavě (dále jen "darovací smlouva"), ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdila, že darovací smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť dárce nebyl vlastníkem předmětných pozemků, ale jen jejich správcem, a nebyl k takovému úkonu vlastníkem zmocněn. Zamítavý rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. 11 C 219/98, byl na základě odvolání stěžovatelky Krajským soudem v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2000 č. j. 11 Co 69/2000-29 zrušen s tím, že v projednávané věci nelze bez dalšího vyloučit aplikaci obecných předpisů, neboť majetek, jehož určení vlastnictví se stěžovatelka domáhá, není vymezen v příloze zákona č. 298/1990 Sb., takže na předmět řízení nemůže být tento zákon aplikován. Odvolací soud byl toho názoru, že až do účinnosti zákona č. 298/1990 Sb. se stěžovatelka mohla domáhat vlastnictví podle "obecného předpisu". Soudu prvního stupně proto odvolací soud uložil, aby posoudil žalobu podle ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " o. s. ř".
Následujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 10. 2000 č. j. 11 C 219/98-36 (výrok I.) byla žaloba stěžovatelky znovu zamítnuta. Nalézací soud měl za prokázané, že stěžovatelka má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez výroku určujícího vlastnictví by nemohla dosáhnout zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž darovací smlouvu uzavřenou v roce 1958 posoudil označený soud jako neplatnou; přestože majetek byl stěžovatelce odňat protiprávně, platí podle soudu závěr, že stěžovatelka v projednávané věci není účastnicí hmotněprávního vztahu tvořícího předmět sporu a není aktivně věcně legitimována k uplatnění vlastnického práva k předmětným pozemkům z toho důvodu, že tyto nejsou uvedeny v příloze č. 1 zákona č. 298/1990 Sb.
Stěžovatelka v odvolání uvedla, že soud prvního stupně nesplnil odvolacím soudem vyslovený pokyn, aby se zabýval vlastnickou žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2001 č. j. 11 Co 102/2001-52 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.) a zamítl návrh na připuštění dovolání (výrok III.). Přejal skutková zjištění soudu prvního stupně včetně jeho právního závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky v předmětném sporu, a uzavřel, že si je vědom rozporu, jestliže současně tvrdí, že předmětná darovací smlouva není platná a na druhé straně odmítá žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky; je to však podle jeho názoru důsledek zákona č. 298/1990 Sb., který speciální "výčtovou metodou vymezil majetek, který tomuto právnímu předpisu nepodléhá". Stěžovatelka se proto nemůže domoci určení vlastnického práva podle obecných předpisů.
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 10. 2004 č. j. 20 Cdo 1335/2003-73 tak, že ho odmítl jako opožděné [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř.)].
Nálezem ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 298/05 Ústavní soud ústavní stížností napadené rozsudky Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2000 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001 zrušil (výrok I.) a ústavní stížnost proti usnesení dovolacího soudu ze dne 27. 10. 2004 odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (výrok II.).
Nově rozhodl po zrušujícím nálezu Ústavního soudu soud prvního stupně tak, že žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení svého vlastnického práva k pozemkům parc. č. 393 a 394 k. ú. Opava - Město, obec Opava, rozsudkem ze dne 15. 2. 2007 č. j. 7 C 233/2005-116 zamítl (výrok I.). Soud prvního stupně, stručně shrnuto, neshledal podmínku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků, za naplněnou, neboť nemůže prostřednictvím určovací žaloby dosáhnout odstranění dosavadní nejistoty ve svém právním postavení ohledně vlastnického práva k předmětným pozemkům; tím není naplněna preventivní funkce žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Navíc, jak uvedl soud prvního stupně, nelze určovací žalobou obcházet smysl a účel restitučních předpisů.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2007 č. j. 11 Co 447/2007-143 potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž se ve svém odůvodnění zabýval především otázkou, zda stěžovatelce v dané věci svědčí naléhavý právní zájem za situace, kdy stěžovatelka tvrdí, že věc nespadá pod režim restitučních předpisů, a domáhá se ochrany vlastnického práva k předmětným pozemkům.
Odvolací soud sice citoval právní názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05 ze dne 8. 8. 2005, současně však zdůraznil, že žalobkyně přehlíží, že v citovaném nálezu vyjádřený právní názor byl již překonán přijetím stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st 22/05, publikovaného jako Sdělení pléna Ústavního soudu č. 13/2006 Sb., které jednoznačně posoudilo povahu zákona č. 298/1990 Sb. jako "součást restitučního zákonodárství". S ohledem na právní závěry uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu proto odvolací soud konstatoval, že v obdobných věcech není dáno žalobci na výběr, zda jeho věc bude soudem posuzována podle obecných právních předpisů, a nikoli z pohledu předpisů restitučních, neboť žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Pokud zákonodárce, jako je tomu v předmětné věci, neprojevil vůli vydat stěžovatelce tento konkrétní majetek - předmětné pozemky, není možno dovodit existenci naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě.
O dovolání stěžovatelky rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 č. j. 28 Cdo 727/2008-168 podaný mimořádný opravný prostředek proti rozsudku odvolacího soudu zamítl (výrok I. rozsudku). Stěžovatelka odvíjela přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jeho důvodnost uplatnila v mezích ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Ve vztahu k tvrzené přípustnosti dovolání dovolací soud konstatoval, že uplatněný dovolací důvod není dán, neboť soud prvního stupně rozhodoval stejně jako ve svém dřívějším rozhodnutí. Navíc, uvedl dovolací soud, nelze opomenout, že dovolání by bylo podle označeného ustanovení přípustné jen tehdy, pokud by mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a rozhodnutím odvolacího soudu byl vztah příčinné souvislosti, což však konstatovat nelze. Za této situace posoudil dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu k ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ačkoli stěžovatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dle dříve platné judikatury přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládal, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a nově i Nejvyššího soudu v této otázce, nemohl dovolací soud již bez dalšího takovému závěru přisvědčit.
Dovolací soud se odmítl zabývat námitkami stěžovatelky směřujícími proti výše citovaným nálezem Ústavního soudu zrušeným rozhodnutím, nicméně konstatoval, že další námitka stěžovatelky, vztahující se k vázanosti obecných soudů obecnými nálezy Ústavního soudu, je způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť dosud nebyla v civilních věcech v praxi dovolacího soudu řešena. V této souvislosti dovolací soud s odkazem na platnou judikaturu Ústavního soudu dovodil, že obecné soudy musí respektovat právní názor Ústavního soudu vyslovený v jeho kasačním nálezu, který byl vydán v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím. Uvedené však neplatí v případě, že po vydání nálezu je publikováno stanovisko pléna Ústavního soudu, které obsahuje jiné (odlišné) právní posouzení téže otázky, takže je jím nyní vázán i senát Ústavního soudu, který dříve vydaný nález vydal (§23 zákona o Ústavním soudu).
I když podle názoru dovolacího soudu nemůže později přijaté stanovisko pléna Ústavního soudu na závaznosti dříve vydaného nálezu Ústavního soudu cokoli změnit, neboť se jedná o rei iudicatae, lze v dalším řízení o ústavní stížnosti, i když vedeném v totožné nezměněné věci, důvodně očekávat, že bude Ústavní soud postupovat v souladu s již dříve vydaným plenárním stanoviskem.
Za stávající procesní situace proto považoval dovolací soud za vhodné uvést, že se obecné soudy již nemusí řídit právním názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05, jestliže bylo v mezidobí vydáno odchylné plenární stanovisko, které bezesporu nad senátním nálezem převažuje. Obecné soudy proto postupovaly správně, pokud při svém rozhodování respektovaly tento názorový vývoj samotného Ústavního soudu. Proto neshledal dovolací soud námitku stěžovatelky směřující k vadě řízení, spočívající v porušení §226 o. s. ř., za důvodnou.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření nepřinesla pro projednání věci žádné nové poznatky, které by mohly být v předmětné ústavní stížnosti podstatné, nerozesílal je stěžovatelce k případné replice, ani nepovažoval za nutné jejich obsah uvést v tomto usnesení.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky, a to jak ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tak i nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 298/05, stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikovaného jako sdělení č. 477/2005 Sb.) a stanoviska pléna Ústavního soudu z téhož dne sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 (publikovaného jako sdělení č. 13/2006 Sb.), dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud nálezem ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 298/05 zčásti vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil napadená rozhodnutí: rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2000 č. j. 11 C 219/98-36 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001 č. j. 11 Co 102/2001-52. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. 20 Cdo 1335/2003-73 zrušeno nebylo, ale ústavní stížnost směřující vůči němu byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Důvodem vyhovujícího nálezu byla jak skutečnost, že soud prvního stupně při svém rozhodování porušil ustanovení §226 o. s. ř., přičemž v tomto směru zjevný deficit spravedlivého procesu nenapravil ani odvolací soud, ale i to, že ačkoli obecné soudy obou stupňů tehdy dospěly k závěru, že stěžovatelka má na požadovaném určení právní zájem a současně dovodily neplatnost darovací smlouvy, bez adekvátního odůvodnění příčinné souvislosti mezi výše uvedenými právními závěry konstatovaly, že zákon č. 298/1990 Sb. neumožňuje církevní právnické osobě uvedené sice v příloze tohoto zákona, jejíž sporné nemovitosti však v příloze citovaného zákona uvedeny nejsou, úspěšně se domáhat určení svého vlastnictví podle obecných předpisů.
V nyní projednávané věci jsou ústavní stížností napadena rozhodnutí, která následovala po předchozím zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud se proto musel zabývat otázkou, zda obecné soudy neporušily svými rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož "vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby", a to tím, že nerespektovaly předchozí kasační nález sp. zn. IV. ÚS 298/05, vydaný v téže věci. Dospěl přitom k závěru, že k takovému porušení článku 89 odst. 2 Ústavy nedošlo.
Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04, stejně jako v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (bod 35), Ústavní soud připustil, že v judikatuře obecných soudů "se může uplatnit i jiný, než jím" (rozuměj Ústavním soudem) "zastávaný právní názor, avšak jen za určitých předpokladů, nebudou-li dotčeny principy právní jistoty a ochrany oprávněné důvěry v právo (sp. zn. IV. ÚS 200/96, III. ÚS 470/97 a další)". Důvodem pro nerespektování právních názorů, vyslovených v předchozím kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/05, byla pro obecné soudy ta skutečnost, že krátce po jeho vydání (k němuž došlo 8. 8. 2005) přijalo plénum Ústavního soudu podle ust. §23 zákona o Ústavním soudu dne 1. 11. 2005 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, kterým bylo vysloveno, že "zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, je svou povahou součástí restitučního zákonodárství". Toto stanovisko bylo přijato právě jako reakce na odchylný právní názor, vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05.
Obecné soudy, které v nyní posuzované věci nově rozhodovaly až v době po vydání stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, výslovně konstatovaly, že právní názor, vyjádřený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05, pokládají za překonaný přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05. Poukázaly přitom též na ust. §23 in fine zákona o Ústavním soudu, v němž se praví, že "stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán".
Takové posouzení vzniklé právní situace ze strany obecných soudů pokládá Ústavní soud za souladné s ústavními předpisy.
Popsaným postupem nebyly dotčeny principy právní jistoty a ochrany oprávněné důvěry v právo. Poté, co kasačním nálezem sp. zn. IV. ÚS 298/05 byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2000 č. j. 11 C 219/98-36, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001 č. j. 11 Co 102/2001-52, se občanskoprávní spor vrátil na samý počátek k novému projednání před obecnými soudy. Věc zůstala i nadále otevřena a kasační nález sp. zn. IV. ÚS 298/05 nezaložil pro účastníky sporu žádné definitivně deklarované nebo konstituované nároky, z nichž by bylo možno vyvodit legitimní očekávání stěžovatelky.
Ústavní soud tímto nepopírá svoji povinnost respektovat rámec právního státu, který se mimo jiné konkrétně projevuje i v tom, že se musí cítit být sám vázán svými vlastními názory a rozhodnutími, která mohou být další judikaturou překonána jen za určitých podmínek, neboť v opačném případě by se dopouštěl jako orgán veřejné moci libovůle, jejímuž zákazu je rovněž také podroben. Tuto skutečnost vyjádřil Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 11. 6. 2003 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 30, pod č. 87, str. 309, vyhlášeném pod č. 198/2003 Sb.), kde Ústavní soud vytýčil důvody, které mohou vést Ústavní soud k tomu, že překoná vlastní judikaturu a odchýlí se od závazného právního názoru vyjádřeného ve svém nálezu. Takto vymezené důvody jsou aktuální i v projednávané věci, a proto na ně Ústavní soud pro krátkost odůvodnění zcela odkazuje.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především zpochybňuje správnost právního závěru projevujícího se v odůvodnění ústavní stížností napadených soudních rozhodnutích, a to zda zákon č. 298/90 Sb. je z hlediska svého obsahu ve vztahu k příslušným ustanovením OZ předpisem speciálním, zda je součástí restitučního zákonodárství, a v čem se tato jeho "specialita" projevuje.
K výše uvedeným otázkám se vyjádřil Ústavní soud především ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, které plénum Ústavního soudu přijalo podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu v souvislosti s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 528/02 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 36, nález 23, str. 287), odchylným od právního názoru IV. senátu Ústavního soudu vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 298/05. V citovaném stanovisku Ústavní soud dospěl k závěru, že zákon č. 298/1990 Sb. je svou povahou součástí restitučního zákonodárství. I když tento zákon vykazuje jen minimální znaky obecnosti, jimiž se zákon jako obecně závazný právní předpis po formální stránce vyznačuje, přesto nelze popřít, že v něm zákonodárce vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se vztahují restituční oprávnění. Tedy zákon č. 298/1990 Sb., shodně jako ostatní restituční předpisy, vymezuje svůj účel i okruh oprávněných osob, u nichž dochází k obnově vlastnických práv k majetku zahrnutému do zákonného výčtu. Jen u těchto vztahů považoval zákonodárce za žádoucí a možnou nápravu dříve existujících právních vztahů. Restituční zákon (i zákon č. 298/1990 Sb.) tedy současně vymezuje jak platnou vůli státu v otázce rozsahu a konkrétních podmínek této nápravy, tak i z důvodu své speciality, za předchozího splnění subjektových a věcných předpokladů, i překážku užití obecných právních předpisů v těchto věcech.
I když se již při přijímání výše uvedeného restitučního předpisu předpokládalo následné vyřešení problému církevních restitucí formou přijetí dalšího restitučního předpisu obecného charakteru, k takovému zákonodárnému kroku do této doby přistoupeno nebylo. Nepokračování v případných dalších církevních restitucích je vyjádřením (politické) vůle zákonodárce, která nemůže být nahrazována činností moci soudní. Jinak řečeno, není v pravomoci moci soudní, aby jakkoli nahrazovala vůli zákonodárce v otázce restitucí církevního majetku dosud žádným právním předpisem neupravených tím, že by "obcházela" dosud vymezené hranice nápravy platných vlastnických vztahů použitím jiných právních instrumentů, jako je např. žaloba podaná ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
V této souvislosti nelze opomenout ani závěry dalšího stanoviska pléna Ústavního soudu, a to sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb. V něm se Ústavní soud přiklonil k závěru obsaženému ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ve kterém, stručně řečeno, byl vysloven právní názor, že nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů takovým způsobem, že by se oprávněné osoby domáhaly ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Již tímto stanoviskem bylo tedy vyloučeno, aby stěžovatelka byla se svou určovací žalobou u obecných soudů úspěšná, a to navíc za situace, kdy tyto soudy ve svých rozhodnutích změnily své právní závěry oproti zrušeným rozhodnutím zejména v tom, že stěžovatelka v projednávané věci neprokázala, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, což beze sporu koresponduje s platnou judikaturou jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu ve věcech tzv. církevních restitucí.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává ochrany vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny, přičemž opomíjí skutečnost, že její vlastnické právo k předmětným pozemkům nebylo v pravomocně skončeném řízení prokázáno, v opačném případě by se totiž stěžovatelka musela jeho ochrany dovolávat nikoli žalobou určovací [ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.], ale žalobou na plnění, což se nestalo. Jestliže se stěžovatelka nedomáhala (ať již z jakýchkoli důvodů), resp. nedomohla ochrany svého vlastnictví v uplynulých 40 letech u soudu (tj. od roku 1958 do roku 1998), nemůže legitimně očekávat, že by její vlastnické právo bylo obnoveno bez změny současné platné legislativy. Česká republika je povinna chránit právní zájmy všech osob, podléhajících jejímu právnímu řádu, a to tak, aby platnost převodů či přechodů jejich vlastnictví nebyla mimo její legislativní rámec zpochybňována.
Ve výše citovaném stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 ostatně Ústavní soud poukázal v souvislosti s námitkou údajného porušování práv, chráněných článkem 11 Listiny, na celou řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který mimo jiné i ve vztahu k České republice zdůraznil, že "Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující, nikoliv očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné vykonávat".
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu