ECLI:CZ:US:2009:3.US.2071.09.1
sp. zn. III. ÚS 2071/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Kroupova 1114/4, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 4 KZV 30/2008 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2009 sp. zn. 1 To 333/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 7. 2009 sp. zn. 1 To 333/2009, jakož i jemu předcházejícího usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 4 KZV 30/2008, přičemž tvrdil, že prvně označeným rozhodnutím došlo k porušení zásady uvedené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále že byl porušen čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, jakož i čl. 38 odst. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu krajského soudu sp. zn. 1 To 333/2009, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným usnesením státní zástupkyně byl stěžovatel (stíhaný pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, spáchaný částečně ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona) podle §71 odst. 4 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") ponechán ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, ta však byla usnesením krajského soudu, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
V ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává ustanovení §2 odst. 2 a odst. 4 věty druhé za středníkem, jakož i §67 tr. ř. s tím, že během trestního řízení smí být do práv obviněného zasahováno jen v nezbytné míře, že orgány činné v trestním řízení musí při rozhodování o vazbě postupovat s maximální obezřetností a velmi důkladně zkoumat důvodnost vazby, příp. jejího dalšího trvání, a že posledně citované ustanovení vyžaduje prokazatelné jednání obviněného nebo přítomnost dalších konkrétních skutečností ještě před tím, než začne být zkoumáno naplnění některého z vazebních důvodů; s tímto požadavkem prý však nekoresponduje odůvodnění usnesení krajského soudu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že po dobu, co po něm bylo vyhlášeno pátrání, komunikoval s orgány činnými v trestním řízení i dalšími úřady, že se sám dobrovolně přihlásil na policii poté, co pominuly důvody namítané podjatosti Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, že prokázal, na jakém místě se po propuštění na svobodu bude zdržovat, a že spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Poukazuje na "unáhlenost" závěru o hrozícím vysokém trestu a v souvislosti s tím na údajné nepřesnosti v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jde-li o vazební důvod ve smyslu §67 písm. c) tr. ř., stěžovatel tvrdí, že možnost takového jednání je prakticky vyloučena, neboť došlo k ochromení činnosti TEMPL METAL, s. r. o., orgány činnými v trestním řízení, a že se po dni 18. 8. 2008, kdy bylo vyhotoveno první usnesení o zahájení trestního stíhání, nedopustil žádného trestného činu. Upozorňuje, že vazební stíhání je kontraproduktivní, protože mu znemožňuje dokončit úspěšný obchodní projekt a uspokojit věřitele uvedené společnosti (eventuálně poškozené).
Kromě toho stěžovatel namítá porušení práva na zákonného soudce, přičemž poukazuje na ustanovení §26 odst. 2 tr. ř. s tím, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě je činný rovněž v obvodě Okresního soudu v Novém Jičíně (a tudíž že zřejmě o jeho stížnosti proti rozhodnutí o ponechání jeho osoby ve vazbě měl rozhodovat posledně uvedený soud). Porušení práva na zákonného soudce a dále porušení práva na právní pomoc, resp. obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny stěžovatel vyvozuje z toho, že v dané věci měl již 5 obhájců; pomine-li obhájkyni jím zvolenou, nejprve mu byl ustanoven Okresním soudem v Novém Jičíně obhájce JUDr. R., poté usnesením Okresního soudu v Ostravě JUDr. K., tentýž soud mu následně ustanovil JUDr. H., jeho ustanovení však bylo zrušeno s tím, že v průběhu přípravného řízení se stal místně příslušným Okresní soud v Novém Jičíně a ten mu ustanovil jiného obhájce (pozn.: jednalo se o Mgr. P. F.). Stalo se tak, aniž by stěžovateli byla sdělena změna kvalifikace skutku, pro který je stíhán. Uvedená obhájkyně byla ustanovena usnesením ze dne 1. 7. 2009 a již dne 3. 7. 2009 bylo konáno zasedání k projednání jeho stížnosti proti prodloužení vazby, takže tato nemohla dostatečně kvalifikovaně vykonávat obhajobu. Závěrem stěžovatel namítá, že mu státní zástupce neumožnil nahlédnout do spisu a že trestní řízení bylo vedeno v době, kdy mu byl ustanoven obhájce místně nepříslušným soudem, a tak nelze přihlížet k opatřeným důkazům.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Jak lze z obsahu ústavní stížnosti v prvé řadě vyvodit, stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že dostatečně nezkoumaly, zda vedle vazebních důvodů byly naplněny i obecné podmínky pro vzetí obviněného do vazby ve smyslu §67 tr. ř. Tuto námitku stěžovatel konkretizuje (zřejmě) v tom smyslu, že musí existovat "prokazatelné jednání obviněného nebo další konkrétní skutečnosti"; současně poukazuje na "nepřesnost" v usnesení o zahájení trestního stíhání. V tomto ohledu (tedy stran existence "prokazatelného jednání" či "dalších konkrétních skutečností") dle názoru Ústavního soudu žádné pochybnosti nevznikají. Krajské státní zastupitelství se ve svém usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě zmínilo o zahájení trestního stíhání a v souvislosti s tím o tom, že došlo k jeho rozšíření, a to vzhledem ke zjištění dalších tzv. útoků (a to dokonce v řádu desítek). Ve stížnostním řízení takovouto námitku stěžovatel neuplatnil, takže krajský soud se danou otázkou neměl důvod více zabývat, zvláště vezme-li se v úvahu obsah zprávy Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje, odboru hospodářské policie, ze dne 11. 6. 2009, jež je obsažena ve zmíněném soudním spise. Z ní je totiž patrno, jaká konkrétní jednání na základě jakých konkrétních skutečností jsou stěžovateli kladena za vinu. Skutečnost, že mělo dojít k určitým nepřesnostem v usnesení o zahájení trestního stíhání, se Ústavnímu soudu jeví jako nepodstatná, neboť "odůvodněnost" stěžovatelova trestního stíhání ve výše uvedeném smyslu není s to zásadně zpochybnit.
Pokud stěžovatel namítá, že nebyl naplněn vazební důvod ve smyslu §67 písm. a) tr. ř., orgány činné v trestním řízení se touto otázkou v napadených rozhodnutích zabývaly a daný důvod vazby ústavně konformním způsobem odůvodnily, když své rozhodnutí opřely o konkrétní a (z hlediska přípustnosti omezení osobní svobody) relevantní skutečnosti. Ostatně vzhledem k rozsahu trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, a eventuálně jím způsobené škodě, lze úvahy o hrozícím (vysokém) trestu stěží pokládat za "unáhlené". Jestliže se za dané situace se stejnými námitkami vypořádal již krajský soud, stává se ústavní stížnost pouhou polemikou s jeho názorem, v jejímž rámci se stěžovatel v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud vyhodnotil věc jinak, než jak učinil obecný soud. To se však s ústavně zakotveným postavením Ústavního soudu v systému ostatních orgánů veřejné moci, jak plyne z konstantní judikatury, neslučuje. Protože Ústavní soud nezjistil, že by zásah do stěžovatelovy osobní svobody opírající se o ustanovení §67 písm. a) trestního zákona byl protiústavní, bylo by nadbytečné zabývat se dalším vazebním důvodem vycházejícím z ustanovení §67 písm. c) trestního zákona; nicméně závěry, k nimž Ústavní soud dospěl výše, lze plně uplatnit i ve vztahu k tomuto vazebnímu důvodu.
Stěžovatel dále tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a to v souvislosti s neveřejným zasedáním dne 3. 7. 2009. Z příslušného protokolu však bylo Ústavním soudem zjištěno, že tohoto zasedání se účastnil jak "původní" stěžovatelův obhájce JUDr. R. H., jenž byl ustanoven opatřením Okresního soudu v Ostravě, tak "nová" obhájkyně Mgr. P. F., jež byla ustanovena opatřením Okresního soudu v Novém Jičíně. Přitom oběma těmto obhájcům bylo u krajského soudu umožněno stěžovatele obhajovat, což také tito aktivně činili. Dle názoru Ústavního soudu tak byla stěžovatelova práva chráněna dostatečně a tudíž porušení práva na obhajobu nic nenasvědčuje.
Pokud by (eventuálně) došlo k pochybení v tom ohledu, že stěžovateli byl ustanoven obhájce místně nepříslušným soudem (dle všeho míněn Okresní soud v Novém Jičíně), pak není třeba se zabývat otázkou dopadů takovéhoto pochybení, protože stěžovatele v daném vazebním řízení obhajoval a neveřejného zasedání se zúčastnil (rovněž) JUDr. R. H., tedy obhájce ustanovený Okresním soudem v Ostravě. Ke stěžovatelově tvrzení, že nelze vzhledem k uvedené vadě přihlížet k opatřeným důkazům a že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, je třeba uvést, že tyto námitky může stěžovatel uplatňovat v rámci celého trestního řízení, a především pak před obecnými soudy, jež budou rozhodovat o jeho vině a trestu; jde-li o dopady těchto údajných vad na vazební řízení, ústavní stížnost žádnou konkrétní argumentaci neobsahuje. Ve vztahu k námitce, že o vazbě rozhodoval nepříslušný soud (tj. Krajský soud v Ostravě), Ústavní soud uvádí, že v daném případě je třeba postupovat podle ustanovení §146a odst. 1 tr. ř. a nikoliv podle ustanovení §26 odst. 2 tr. ř., jak stěžovatel tvrdí (k důvodům viz Šámal, P., a kol.: Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. vydání, 2005, C. H. Beck, s. 1044).
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu