ECLI:CZ:US:2009:3.US.2085.09.1
sp. zn. III. ÚS 2085/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pivovaru HOLBA, a. s., se sídlem Hanušovice, Pivovarská ul. 261, okres Šumperk, PSČ 788 33, IČ 64610276, zastoupené JUDr. Martinem Uzsákem, LL.M., advokátem v Praze 2, Václavská 316/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009 č. j. 3 Cmo 117/2009-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 8. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009 č. j. 3 Cmo 117/2009-51 (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces, jež je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod "a navazuje na čl. 90 Ústavy České republiky".
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové zjistil, usnesením tohoto soudu ze dne 27. 2. 2009 č. j. 33 Cm 68/2009-19 bylo k návrhu stěžovatelky vydáno předběžné opatření, kterým bylo (stručně řečeno) městu Náchod (jako druhému žalovanému) zakázáno uzavřít s LIF, a. s., (jako s prvním žalovaným) smlouvu o prodeji akcií Pivovaru Náchod, a. s., (nyní PRIMÁTOR, a. s.) a opatřit tyto akcie převodním rubopisem. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo k odvolání obou žalovaných odmítnuto odvolání prvního žalovaného a dále bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že se předmětný návrh na vydání předběžného opatření zamítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se účastnila výběrového řízení na prodej zmíněných akcií, které bylo vyhlášeno druhým žalovaným a jehož vítězem se stal neoprávněně první žalovaný, což ji (tj. stěžovatelku) vedlo k podání žaloby, kterou měla hájit svá práva (a spolu s ní k podání návrhu na vydání předběžného opatření). Stěžovatelka vytýká vrchnímu soudu, že své rozhodnutí odůvodnil pouze tím, že nebyly osvědčeny potřebné skutečnosti (konkrétně soutěžní vztah mezi ním a městem Náchod), resp. že dané rozhodnutí neobsahuje řádné, ústavním požadavkům odpovídající odůvodnění. Toto své tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvádí tak, že vymezuje dva základní okruhy svých námitek - vrchní soud se prý jednak nezabýval, resp. nevypořádal s jejími tvrzeními a návrhy na osvědčení skutkového stavu, jednak nerozlišil skutkové a právní otázky a neprovedl právní hodnocení. Jde-li o první okruh námitek, stěžovatelka tvrdí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých okolností soud vycházel, pokud vyvodil, že mezi ní a druhým žalovaným neexistuje soutěžní stav, a v této souvislosti poukazuje na to, že ona sama je výrobcem a distributorem piva, první žalovaný ovládá výrobce a distributora piva PIVOVAR SVIJANY, a. s., druhý žalovaný ovládal výrobce a distributora piva PRIMÁTOR, a. s., a že se spolu s prvním žalovaným ucházeli o koupi akcií posledně jmenované společnosti. Vrchní soud se však v odůvodnění těmito otázkami nezabýval, resp. nevymezil, co je a co není osvědčeno, a tudíž jej - jak vyvozuje Ústavní soud - nemohl ani právně hodnotit. Pokud jde o druhý okruh námitek, stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že z odůvodnění není patrno, jakými úvahami se řídil, jestliže dospěl k právnímu závěru, že "... nelze mít za osvědčené postavení žalovaného 2/ jako soutěžitele obecně, ani soutěžní vztah mezi ním a žalobcem...", a ani jak zohlednil judikaturu obecných soudů (konkr. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 106/2001), Evropského soudního dvora a antimonopolních orgánů i závěry právní doktríny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti usnesení obecného soudu, jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření. Nejde tedy o rozhodnutí ve věci samé, kterým by se s konečnou platností rozhodovalo o stěžovatelčiných právech či povinnostech. Tato skutečnost otvírá v prvé řadě otázku přípustnosti ústavní stížnosti. Přímo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci předběžného opatření sice nelze uplatnit žádný opravný prostředek, avšak v případě, že soud návrhu na vydání předběžného opatření vyhoví, může být takové rozhodnutí v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, usn. č. 61); obdobně tomu je i v případě, že soud danému návrhu nevyhoví, neboť ochranu práv dotčeného subjektu (eventuálně) může zajistit rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel v dané souvislosti v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, č. 140), právní situace v dané věci však byla poněkud jiná než ve věci nyní posuzované, neboť jednak ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost, jež vedla k omezení jejího vlastnického práva, jednak se zde Ústavní soud zabýval otázkou způsobilosti daného rozhodnutí zasáhnout do práv a svobod, přičemž dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno "konečným" rozhodnutím, a to vzhledem k tomu, že zasahuje do vlastnického práva stěžovatelky na poměrně dlouhou dobu (která se odvíjí od předpokládané délky soudního řízení, v němž bude rozhodováno ve věci samé). Tyto skutečnosti nakonec vedly Ústavní soud k závěru o "přípustnosti" ústavní stížnosti.
K tomu Ústavní soud dodává, že problematiku způsobilosti napadeného rozhodnutí zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod obvykle nutno řešit v souvislosti s otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz výše), a nikoliv přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 zákona o ústavním soudu, obě však zde spolu velmi úzce souvisí. Rozhodnutí, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, nepochybně zasahuje do práv dotčeného subjektu, ovšem ne vždy stejnou intenzitou. Ta se zvyšuje v závislosti na tom, o jaké právo konkrétně jde a čím více se dané rozhodnutí svou povahou (faktickými důsledky) přibližuje k rozhodnutí "konečnému"; v závislosti na tom se pak možnost ochrany v pokračujícím soudním řízení může, ale také nemusí jevit jako postačující (a k dispozici stojící právní prostředky dostatečně účinnými). Obdobně je tomu v případě, kdy naopak návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno nebude. Byť takové rozhodnutí do práv či povinností účastníků bezprostředně nezasahuje, klíčovou roli zde bude hrát posouzení otázky, zda k ochraně práv navrhovatele postačuje rozhodnutí ve věci samé, a tedy zda by nevydání předběžného opatření mohlo pro něj mít - přes možnost ochrany v dalším řízení - nezhojitelné dopady. Tato skutečnost by pak měla dostatečně plynout ze samotné ústavní stížnosti. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud musí postupovat diferencovaně, v závislosti na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu.
Povinností Ústavního soudu je proto posoudit "způsobilost" napadeného rozhodnutí zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky, přičemž se musí zaměřit jednak na povahu předmětného rozhodnutí (vzhledem ke konkrétním okolnostem případu) a dále pak na povahu jeho vad, jak jsou obecnému soudu vytýkány, a to v tom smyslu, zda se jedná o vady dosahující ústavně právní úrovně. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, která se týká přezkumu soudních rozhodnutí v řízení o ústavních stížnostech ve smyslu §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, platí základní princip, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jde-li konkrétně o rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud svou přezkumnou činnost omezuje na tři základní oblasti, a to zda pro jeho vydání existuje zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usn. č. 10).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se vrchní soud nezabýval jejími tvrzeními (návrhy) a že své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Pokud by tyto námitky byly důvodné, mohlo by to Ústavní soud vést k závěru o svévoli v soudním rozhodování. Stěžovatelka pak toto své tvrzení konkretizuje námitkou, že vrchní soud nijak neodůvodnil svůj závěr o tom, že neosvědčila postavení druhého žalovaného jako soutěžitele a ani existenci soutěžního vztahu mezi ní a druhým žalovaným, přičemž předkládá argumenty, z nichž má plynout, že tuto skutečnost dostatečně osvědčila.
Ve smyslu §75c odst. 1 občanského soudního řádu navrhovatel musí prokázat, že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) jím nemusí být spolehlivě prokázány (postaveny najisto), a k nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň jako pravděpodobné (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 7. vydání, s. 299). Ze stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti obsažené lze vyvodit, že stěžovatelka svůj nárok (ve věci samé) odvíjí mj. od ustanovení §44 a násl. obchodního zákoníku, která upravují tzv. nekalou soutěž, přičemž má za to, že postavení účastníků řízení a soutěžní vztah mezi nimi dostatečně osvědčila a že tudíž se její nárok jako pravděpodobný jeví.
Obecně lze jistě souhlasit se stěžovatelkou, že účastníci řízení jsou (mj.) v postavení soutěžitelů a že jejich vztah je (mj.) vztahem soutěžním. Dle názoru Ústavního soudu je však třeba si klást otázku, zda jsou v takovém postavení i v kontextu nyní posuzované situace, tj. kdy druhý žalovaný z pozice vlastníka prodává svůj majetek, o nějž se ucházejí, kromě dalších, stěžovatelka a první žalovaný. Je zřejmé, že mezi posledně uvedenými subjekty (kteří jsou pouze shodou okolností soutěžiteli na příslušném trhu) určitá "soutěž" probíhá, podstatné však je, zda taková soutěž (tedy proces výběru nejvhodnějšího zájemce jako takový) podléhá regulaci ve smyslu §44 a násl. obchodního zákoníku. K této otázce se Ústavní soud v dané fázi necítí oprávněn vyjadřovat, neboť by tím v podstatě prejudikoval rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což pokládá za zcela nepřípustné. Poukazuje však na zjevnou spornost této otázky, indikující skutečnost, že se vrchní soud svévolného rozhodování nedopustil, pokud účastníkům postavení soutěžitelů v daném kontextu nepřiznal, a tedy stěžovatelčin nárok pravděpodobným neshledal.
K tomu pokládá Ústavní soud za potřebné dodat, že z ústavní stížnosti není dostatečně zřejmé, jak samotný, byť - jak stěžovatelka tvrdí - protiprávní průběh výběrového řízení ji poškozuje na jejích právech. Jedná se přitom toliko o určitý proces (v obecném slova smyslu), jenž slouží prodávajícímu k tomu, aby mohl mezi zájemci vybrat toho nejvhodnějšího, a který může (avšak nemusí) vyústit v uzavření smlouvy mezi nimi. Není pochyb o tom, že tento proces podléhá určitým pravidlům - vzhledem k tomu, v jakém postavení se druhý žalovaný nalézá, lze zejména poukázat na ustanovení §38 odst. 1 a 2 a §39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), či na pravidla vyplývající z evropského práva [srov. sdělení Komise (ES) o prvcích státní podpory při prodejích pozemků a staveb orgány veřejné moci č. 97/C 209/03, dostupné na internetových stránkách Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže; (dále jen "ÚOHS")]. Pokud ale prodávající nemá právní povinnost smlouvu uzavřít a rozhodne se, že tak neučiní, nelze to považovat za porušení práv zájemců, byť by příslušné "výběrové řízení" proběhlo protiprávně. Z toho lze vyvodit, že negativně se tato skutečnost projeví teprve tehdy, až dojde k uzavření smlouvy; smlouva jako taková je tedy to, co eventuálně může poškodit některého z neúspěšných zájemců. Klíčovou otázkou pak bude, jaké právní následky spojují právní předpisy s eventuálním pochybením druhého žalovaného v rámci tzv. výběrového řízení, tedy např. zda nedodržení postupů, jichž se stěžovatelka v žalobě dovolává, vede k neplatnosti smlouvy ve smyslu §39 občanského zákoníku, či stěžovatelce zakládá nárok na náhradu škody, přičemž odpověď na ni mohou poskytnout obecné soudy. Ostatně také ze sdělení ÚOHS ze dne 7. 10. 2008, adresovaného starostovi města Náchod a nalézajícího se v soudním spise, vyplývá, že o narušení hospodářské soutěže, a to v důsledku poskytnutí nedovolené státní (resp. veřejné) podpory ve smyslu článku 87 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství, lze uvažovat až v závislosti na výsledku daného "výběrového řízení", po uzavření příslušné smlouvy ohledně převodu předmětných akcií.
Dle Ústavního soudu je tedy nezbytné rozlišovat mezi výše zmíněným "soutěžením" stěžovatelky, prvního žalovaného a případně dalších konkrétních zájemců o získání předmětných akcií na straně jedné, na které mají být dle stěžovatelky aplikovány předpisy upravující tzv. nekalou soutěž (k tomu viz výše), a na straně druhé soutěžením blíže neurčeného okruhu soutěžitelů na příslušném trhu v rámci hospodářské soutěže - právě tato soutěž může být ovlivněna získáním nepřiměřené výhody v podobě nabytí předmětných akcií prvním žalovaným za nízkou, nikoliv tržní cenu, jež může představovat určitou formu zakázané veřejné podpory. Jde-li o stěžovatelčiny možnosti právní ochrany na základě čl. 87 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství, Ústavní soud poukazuje na Oznámení Komise (ES) o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy č. 2009/C 85/01 (dostupné např. na internetových stránkách ÚOHS), která s odkazem na judikaturu Evropského soudního dvora předestřela podrobný výklad příslušných ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství, z něhož rovněž plyne, jak mohou soutěžitelé chránit svá práva před národními soudy.
Vzhledem k výše uvedenému je Ústavní soud nucen konstatovat, že v závěru vrchního soudu stran stěžovatelčina postavení jako nikoliv soutěžitele ve smyslu §44 a násl. obchodního zákoníku prvek svévole, bez něhož eventuální pochybení uvedeného soudu v dané otázce může sice znamenat porušení zákonnosti, nikoliv však ústavnosti, neshledal; nejednalo by se tedy o vadu, v důsledku níž by napadené rozhodnutí bylo s to zmíněný zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod zapříčinit. V tomto bodě je však zcela zřejmé, od čeho stěžovatelka odvozuje své právo, jehož ochrany se pak domáhá předmětnou žalobou (a potažmo cestou předběžného opatření). Jde-li však o další stěžovatelčinu argumentaci v žalobě obsaženou, uvedená skutečnost vůbec prima facie patrna Ústavnímu soudu není (viz výše), a tudíž nelze ani učinit závěr o nezbytnosti a "nenahraditelnosti" právní ochrany prostřednictvím navrhovaného předběžného opatření.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu