ECLI:CZ:US:2009:3.US.2111.08.1
sp. zn. III. ÚS 2111/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. A. H., zastoupené JUDr. Tatianou Kružliakovou, advokátkou v Plzni, Kamenická 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2007 č. j. 18 C 21/2007-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008 č. j. 36 Co 13/2008-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její práva zakotvená v čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 21/2007, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatelka podala žalobu, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 8. 2007 č. j. 18 C 21/2007-24 zamítl. Z doručenky vyplývá, že zásilka byla stěžovatelce doručována na adresu v Plzni dne 20. 9. 2007, stěžovatelka nebyla zastižena, proto byla zásilka uložena, stěžovatelka si ji převzala dne 4. 10. 2007.
Stěžovatelka podala dne 18. 10. 2007 k poštovní přepravě odvolání proti rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 1. 11. 2007 pod č. j. 18 C 21/2007-29 usnesení, kterým stěžovatelčino odvolání odmítl. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelce byla zásilka doručena fikcí (již) dne 1. 10. 2007 a stěžovatelka tak podala odvolání opožděně.
Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání. Namítla, že v žalobě uvedla, že několikrát týdně dojíždí do skutečného bydliště v Praze. Uvedla, že oznámení o uložení zásilky si vyzvedla dne 3. 10. 2007 a zásilku si převzala dne 4. 10. 2007; na výzvě nebylo uvedeno, že se jedná o zásilku do vlastních rukou a poslední úložní den byl vyznačen (na) 5. 10. 2007. Odvolacímu soudu na výzvu, aby prokázala, že se v době od 20. 9. do 1. 10. 2007 a v době od 6. 11. do 10. 11. 2007 nezdržovala na adrese v Plzni, zaslala čestné prohlášení její matky.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2008 č. j. 36 Co 13/2008-38 prvostupňové (odmítavé) usnesení potvrdil. Dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky je účelové, ze spisu ani ze žaloby není zřejmá jiná adresa (adresu v Praze uvedla až v odvolání proti odmítavému usnesení), a stěžovatelce bylo i po celou dobu řízení doručováno (včetně rozsudku) na adresu v Plzni, kterou uvedla v žalobě. Námitku dojíždění navíc stěžovatelka mohla uvést již ve svém odvolání proti rozsudku, neboť věděla, že zásilka s rozsudkem byla uložena. Uvedl také, že více či méně pravidelné dojíždění ještě neznamená, že se osoba v místě bydliště nezdržuje (§46 občanského soudního řádu). Stěžovatelka navíc očekávala doručení rozsudku a bylo její procesní povinností sdělit soudu adresu svého skutečného pobytu nebo si včas vyzvednout zásilku na adrese, kterou soudu uvedla. Z uvedených důvodů odvolací soud ani neprováděl důkaz čestným prohlášením.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla totéž co v odvolání, tedy že převzala zásilku 4. 10. 2007 a nikoliv 1. 10. 2007, na oznámení o uložení nebylo vyznačeno, že zásilka je určena do vlastních rukou a byl zde uveden poslední úložní den 5. 10. 2007. Dle stěžovatelky prvostupňový soud vycházel z nesprávných časových údajů, žádný ze soudů si pak časové údaje uvedené v jejím odvolání neověřoval. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že ve svém odvolání uvedla, že jezdí několikrát týdně do svého bydliště v Praze (v ústavní stížnosti uvedla, že trvalý pobyt má v Plzni a dojíždí za matkou bydlící ve stěžovatelčině domě v Praze); to potvrdila i čestným prohlášením své matky. Nově stěžovatelka vznesla námitku, že na výzvě k vyzvednutí zásilky nebylo poučení o následcích nevyzvednutí zásilky dle §50 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka tvrdí, že se řídila poučením ve výzvě k vyzvednutí zásilky a skutečnost, že jí pošta oznámila uložení zásilky na nesprávném tiskopisu, nemůže být k tíži stěžovatelky.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost zamítnout. Uvedl, že rozsudek byl stěžovatelce doručen na adresu v Plzni (bydliště stěžovatelky), kterou sama ve všech podáních uvádí a na které vždy zásilky přebírala. V rozsudku pak byla řádně poučena, že odvolání lze podat do 15 dnů od jeho doručení.
Městský soud v Praze navrhl ústavní stížnost odmítnout pro nedůvodnost a odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že svůj postup považuje za souladný s Listinou základních práv a svobod i judikaturou Nejvyššího soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou stěžovatelčiných námitek je to, že jí byla odňata možnost domáhat se přezkumu u nezávislého a nestranného soudu, když její odvolání proti rozsudku bylo odmítnuto pro opožděnost; stěžovatelka neměla přístup k Městskému soudu v Praze.
Ústavní soud zde musí připomenout, že právo na přístup k soudu (včetně uplatnění opravných prostředků) není absolutní, ale může být předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolena a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V daném případě prvostupňový soud odvolání stěžovatelky odmítl pro opožděnost dle §208 odst. 1 ve spojení s §204 odst. 1 občanského soudního řádu a odvolací soud se se závěrem o opožděnosti odvolání ztotožnil; tento závěr obecné soudy řádně odůvodnily.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava odmítnutí odvolání pro opožděnost základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv však výše popsaným neústavním způsobem. Dospějí-li obecné soudy k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, a svá rozhodnutí řádně odůvodní, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatelky.
Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje podmínku domáhat se svých práv "stanoveným postupem". V daném případě jde o postup stanovený občanským soudním řádem (pokud jde o doručování). Zákonný postup však stěžovatelka, dle obecných soudů, nerespektovala a musela tak po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Napadá-li stěžovatelka postup Obvodního soudu pro Prahu 1, je možno konstatovat, že tento soud otázku doručení rozsudku stěžovatelce posoudil v souladu se zákonnými procesními ustanoveními, když vycházel z údajů na doručence i z dalších skutečností vyplývajících ze spisu. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že v žalobě stěžovatelka uvedla jako jedinou kontaktní adresu, tj. i pro doručování, adresu v Plzni; tuto adresu také znovu uvedla ve své replice ze dne 11. 6. 2007. Na tuto adresu jí bylo v průběhu řízení opakovaně doručováno a stěžovatelka si vždy zásilku převzala (č. l. 5, 18 a 20 spisu). V průběhu řízení (včetně jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek) soudu neuvedla, že by žádala doručovat na jinou adresu; rozsudek jí tak byl doručován také na adresu v Plzni. Napadené usnesení prvostupňového soudu je dostatečně odůvodněné a závěry soudu nejsou v (extrémním) rozporu se skutečnostmi uvedenými na doručence a s obsahem soudního spisu.
Stěžovatelka dále brojí proti usnesení odvolacího soudu. Ani v tomto rozsahu však neshledal Ústavní soud ústavní stížnost odůvodněnou. Ústavní soud má za to, že odvolací soud své právní závěry o opožděnosti stěžovatelčina odvolání proti rozsudku dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodnil; v dané věci nebylo stěžovatelce odepřeno právo na přístup k odvolacímu soudu (právo na spravedlivý proces).
Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Musí též přisvědčit, že stěžovatelka si při vyzvednutí zásilky s rozsudkem musela být vědoma, kdy byla zásilka uložena k vyzvednutí (řádně vyznačená doručenka poštou) a muselo jí tak být zřejmé (tím více jako osobě právně vzdělané), kdy počala běžet lhůta k podání odvolání a kolik dnů jí k podání odvolání ještě zbývá. Nejpozději při převzetí rozsudku jí muselo být rovněž známo, že se jedná o zásilku určenou do vlastních rukou. Uvedené je třeba vidět také v souvislosti s tím, že fikce doručení rozsudku nastala dne 1. 10. 2007 a stěžovatelka si rozsudek fakticky převzala dne 4. 10. 2007, tedy stále tak měla k podání odvolání 12 dnů (z 15denní zákonné lhůty).
Je třeba připomenout, že odpovědnost za řádné doručení soudních rozhodnutí nelze přičítat pouze obecným soudům, ale i samotným účastníkům řízení. Pokud tedy stěžovatelka věděla, že jí bude doručován rozsudek (vyhlášený při jednání, kterému byla stěžovatelka přítomna), a byla si rovněž vědoma, že se na adrese soudu uvedené nebude zdržovat (sama však opakovaně uvádí, že mezi Prahou a Plzní cestuje několikrát týdně, tedy nikoliv, že by se na adrese v Plzni nezdržovala), měla o tom v souladu se zásadou "bdělým, ne spícím, pomáhá právo" uvědomit soud, což neučinila.
Pokud jde o námitku nedostatku poučení dle §50 odst. 2 občanského soudního řádu ve výzvě k vyzvednutí zásilky, tuto námitku stěžovatelka vznesla poprvé v ústavní stížnosti; pro ústavní stížnost přitom platí zásada subsidiarity, a to jak formální, tak obsahová (námitková). Ústavní soud není určen k tomu, aby posuzoval nové námitky a uváděné skutečnosti.
Závěrem Ústavní soud poukazuje na to, že zákonná ustanovení je třeba vykládat s ohledem na jejich smysl a účel, pro které byly přijaty. Ustanovení vylučující účinnost doručení fikcí (§46 odst. 6 občanského soudního řádu) sleduje umožnění přístupu k soudu tam, kde nastala překážka tento přístup znemožňující. V případě stěžovatelky je však Ústavní soud, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, přesvědčen, že k neústavnímu omezení či znemožnění přístupu k Městskému soudu v Praze nedošlo, neboť překážka znemožňující včasné podání odvolání proti rozsudku u stěžovatelky nenastala. Stěžovatelka měla dostatek času odvolání podat. Jeví se spíše, že stěžovatelka se domáhá práva na přístup k soudu prostřednictvím §46 odst. 6 občanského soudního řádu, ačkoliv si toto právo sama znemožnila svým postupem při (ne)přebrání jedné zásilky.
Tvrzení o porušení svobody pohybu a pobytu dle čl. 14 dost. 1 Listiny základních práv a svobod se vymyká podstatě řízení i námitek, proto se Ústavní soud tímto obecným tvrzením nezabýval; není zřejmé, čím měly obecné soudy omezit či porušit stěžovatelčinu svobodu pohybu a pobytu.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu