ECLI:CZ:US:2009:3.US.2124.08.1
sp. zn. III. ÚS 2124/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. E., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem v Turnově, Husova 602, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. Nt 216/2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 8 To 72/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 8. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. Nt 216/2007 a dále usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 8 To 72/2008 s tím, že postupem vrchního soudu došlo k porušení zákona, které je porušením jeho ústavně zaručených práv dle čl. 4 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, shora označeným usnesením městského soudu byla podle §151 odst. 3 trestního řádu přiznána JUDr. M. P., obhájci, který byl stěžovateli jako odsouzenému ustanoven v řízení o návrhu na obnovu řízení, na odměně a náhradě hotových výdajů částka ve výši 37 702 Kč. Zmíněný návrh byl usnesením městského soudu ze dne 8. 6. 2007 sp. zn. Nt 214/2007 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 3. 8. 2007 sp. zn. 8 To 95/2007 zamítnut.
Ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 14. 5. 2007 č. j. Nt 216/2007-104, kterým bylo stěžovateli podle §153 odst. 1 trestního řádu uloženo nahradit českému státu výše uvedenou částku, neboť šlo ve smyslu citovaného ustanovení o návrh podaný bezvýsledně a stát přiznanou částku tomuto obhájci již uhradil. Ve zmíněné stížnosti přitom stěžovatel namítal, že jedna z položek účtovaných obhájcem vznikla výhradně pochybením soudu a o příslušnou částku měla být snížena celková částka; konkrétně šlo o účast na soudním jednání dne 4. 5. 2007, které bylo odročeno, protože soud poslal pozdě předvolání k jednání a poté špatně spočítal zachování lhůt. Vrchní soud však dospěl k závěru, že povinnost uhradit státu náklady obhajoby není omezena důvodností jednotlivých položek, které byly obhájci proplaceny. Nelze proto přezkoumávat, zda došlo k důvodnému odročení jednání, či nikoliv, zda byl úkon správní služby skutečně nutný, či nikoliv, atd. Dle standardní judikatury důvodem nepřiznání náhrady státu je - s výjimkou případů uvedených přímo v §153 odst. 1 trestního řádu - to, že obhájce byl ustanoven nadbytečně, v rozporu se zákonem. K tomu vrchní soud doplnil, že lhůta k přípravě na veřejné zasedání zachována byla a že veřejné zasedání by bylo beztak odročováno, neboť se z něj omluvil znalec. Dále vrchní soud konstatoval vady v (touto ústavní stížností napadeném) usnesení městského soudu ze dne 15. 2. 2008, v jejichž důsledku byla obhájci na odměně a náhradě hotových výdajů přiznána částka o 10 965 Kč vyšší, než by mu měla dle advokátního tarifu náležet, a stěžovateli vytkl, že proti tomuto rozhodnutí nepodal stížnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti usnesení městského soudu ze dne 15. 2. 2008 stížnost nepodal, protože účtované úkony obhájce provedl. Jeden z úkonů však vznikl pochybením soudu a částka, jež za něj byla obhájci vyplacena, by neměla být po něm (tj. stěžovateli) vymáhána. Vrchnímu soudu vytýká, že mu nařídil zaplatit státu celou vyplacenou částku, ačkoliv mu bylo známo, že stát vyplatil pochybením městského soudu její část neoprávněně, a tvrdí, že nemůže být vinen nečinností v řízení o přiznání odměny obhájci, protože obhájce účtované položky vykonal a jemu není znám výklad advokátního tarifu; obdobně stěžovatel argumentuje v další části ústavní stížnosti, když tvrdí, že nebylo jeho povinností a ani v jeho možnostech vzhledem k jeho právnímu vědomí toto pochybení odhalit a poukázat na něj v rámci opravných prostředků. Vrchní soud se dle stěžovatele dopustil porušení ústavně zaručených práv, neboť nyní je po něm - v rozporu se zákonem - vymáhána celá částka, tj. 37 702 Kč, ačkoliv její část skutečné náklady obhajoby netvoří, ale jde o pochybení soudu. Vrchní soud měl v rámci své univerzální přezkumné povinnosti, a tudíž i přesto, že on (stěžovatel) v opravném prostředku toto nenapadal, po zjištění výše uvedených skutečností zrušit stížností napadené usnesení městského soudu (ze dne 14. 5. 2007) a vydat usnesení nové. Pochybením soudů obou stupňů prý byla stěžovateli uložena povinnost bez jakéhokoliv zákonného podkladu.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o ústavní stížností napadené usnesení městského soudu, jedná se o návrh ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, neboť stěžovatel proti němu nepodal řádný opravný prostředek, konkrétně pak stížnost. Zbývá dodat, že přijetí ústavní stížnosti by mohlo být v dané věci založeno ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, avšak Ústavní soud nezjistil, že by byla splněna jedna z jeho podmínek, a to, že ústavní stížnost "podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele". Stěžovatel sice uvádí, že nebylo jeho povinností a ani v jeho možnostech (vzhledem k jeho právnímu vědomí) dané usnesení napadnout, z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti však toto tvrzení relevantní není. Stěžovateli bylo uvedené rozhodnutí doručeno dne 19. 2. 2008, stěžovatel v něm byl poučen o opravném prostředku, přičemž nebylo tvrzeno a ani zjištěno nic, co by mu bránilo v jeho podání. Skutečnost, že dané rozhodnutí stěžovatel neshledal vadným, může jít k tíži toliko jemu samotnému v souladu se zásadou "nechť si každý střeží svá práva". Ostatně vzhledem ke stěžovatelovým zkušenostem získaným v řadě řízení jak před obecnými soudy, tak i před Ústavním soudem, nelze ani mít za to, že by se jednalo o osobu bez právních znalostí a či bez znalosti toho, jak si zajistit právní pomoc.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, která směruje proti postupu vrchního soudu, jenž přes vady zjištěné v (již tehdy pravomocném) usnesení městského soudu ze dne 15. 2. 2008 nezrušil usnesení téhož soudu dne 14. 5. 2007 č. j. Nt 216/2007-104, nutno v prvé řadě stěžovateli vytknout, že námitky, jež uplatňuje v ústavní stížnosti, neuplatnil již ve své stížnosti proti posledně uvedenému usnesení městského soudu; pokud tak neučinil, z hlediska již zmíněného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obsahově) nevyčerpal všechny procesní prostředky své ochrany. Vytýká-li stěžovatel vrchnímu soudu porušení revizního principu, vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval vady usnesení městského soudu ze dne 15. 2. 2008, ovšem jen jako obiter dictum, tedy na rámec rozhodovacích důvodů, a současně vysvětlil, proč k těmto vadám není možné při rozhodování podle §153 odst. 1 trestního řádu přihlížet; tímto způsobem také označil cestu, jakou obviněný má a je povinen hájit svá práva u soudu. Pokud stěžovatel toliko v ústavní stížnosti vyslovuje s tímto názorem nesouhlas, pak tím - dle konstantní judikatury Ústavního soudu - opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Jde-li o otázku náhrady odměny obhájce, jež vznikla na základě odročeného veřejného zasedání dne 4. 5. 2007, lze souhlasit se stěžovatelem, že neměl důvod napadat opravným prostředkem rozhodnutí městského soudu ze dne 15. 2. 2008, neboť v daném případě odměna obhájci náleží (byť v jiné výši, než byla v dané věci soudem přiznána), a tudíž uvedené rozhodnutí bylo (v daném ohledu) správné. Vzhledem k tomu, že se vrchní soud s touto otázkou vypořádal, a to konstatováním, že by uvedené veřejné zasedání muselo být beztak odročeno a že proti tomu stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítal, nezbývá Ústavnímu soudu než na tento závěr odkázat.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu