ECLI:CZ:US:2009:3.US.2225.09.1
sp. zn. III. ÚS 2225/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou v Plzni, nám. Republiky 28, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 3. 2008 č. j. 1 T 170/2007-149, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2008 sp. zn. 8 To 374/2008 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 3 Tdo 470/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou řádně a včas, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že Úřadu práce v Plzni jako společně posuzovaná osoba úmyslně zatajil důležitý údaj pro posouzení nároku na dávku státní sociální podpory, v důsledku čehož Úřad práce v Plzni jeho manželce pravidelně neoprávněně přiznal a vyplatil přídavky na děti v celkové výši 11 286,- Kč.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž uvádí shodnou argumentaci, která již byla obsahem výše uvedeného dovolání. Stěžovatel polemizuje s právními i skutkovými závěry obecných soudů. Namítá, že se ani jeden z účastníků řízení řádně nevypořádal s jeho obhajobou, tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se základní funkcí trestního práva, jíž je ochrana společnosti a jednotlivce před kriminalitou. Stěžovatel rozvádí úvahy ohledně smyslu a účelu trestního práva a trestního řízení, aby podpořil svůj názor, že v jeho věci obecné soudy nevzaly v úvahu alternativní řešení, které by znamenalo menší omezení jeho základních práv. Stěžovatel dále nesouhlasí s právní kvalifikací svého skutku a s uloženým trestem. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Po prostudování ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Stěžovatel svou polemikou se skutkovými a právními zjištěními orgánů činných v trestním řízení a s odůvodněním napadených rozhodnutí staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Je pouze oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedených obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405, nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
V nyní projednávané věci však Ústavní soud neshledal výše naznačené pochybení obecných soudů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zhodnocením skutkových zjištění a jejich právním posouzením tak, jak to učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích. Po přezkoumání rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že tento soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatele, uvedenými opětovně v ústavní stížnosti, a věnoval se pečlivě všem dovolacím důvodům předloženým stěžovatelem. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů trpěla vadami, jež by měly za následek porušení zásad spravedlivého procesu. Ve zmíněném řízení tedy nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatele a Ústavní soud neshledal nic, co by ústavní stížnost stěžovatelky posouvalo do ústavně právní roviny.
Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu