ECLI:CZ:US:2009:3.US.2291.09.1
sp. zn. III. ÚS 2291/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Praze 6, Španielova 1267, pracoviště Hořovice, Husovo nám. 65/2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008 sp. zn. 21 Co 442/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a domáhá se jeho zrušení.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - rozsudku Okresního soudu v Kladně sp. zn. 10 C 147/2007 ze dne 7. 1. 2008, napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze shora označeného a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1641/2009 ze dne 24. 6. 2009 je patrno, že ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn žalobě stěžovatele vyhovující rozsudek Okresního soudu v Kladně sp. zn. 10 C 147/2007 ze dne 7. 1. 2008 tak, že žaloba stěžovatele směřující proti žalovanému J. K. na zaplacení částky 92.873,-Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Nejvyšší soud pak svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2009 dovolání stěžovatele, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, ze zákona přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. meritorně projednal a zamítl je, neboť rozhodnutí odvolacího soudu posoudil jako věcně správné. Toto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl, nenavrhuje je ke zrušení a ani v důvodech ústavní stížnosti k němu žádné výhrady nevznáší. Za uvedeného stavu třeba poukázat na to, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR, §82 odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 60/99 ze dne 4. 3. 1999). Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozsudku odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Za uvedeného stavu proto nelze považovat ústavní stížnost za přípustnou, a proto byla za použití analogie podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2009
Pavel Holländer
soudce zpravodaj