ECLI:CZ:US:2009:3.US.2307.09.1
sp. zn. III. ÚS 2307/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. Ř., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006 č. j. 16 Co 373/2006-242 a Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009 č. j. 25 Cdo 1257/2007-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a dotčeno právo uplatnit a domoci se práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 a čl. 11 Listiny. Stěžovatel obecným soudům též vytýká, že nerespektovaly čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal proti Ing. J. K. (prvnímu žalovanému) a České republice - Ministerstvu financí (druhé žalované) náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem; škoda měla vzniknout tak, že žalovaní nezabránili podezřelé transakci, jak jim ukládalo ustanovení §6 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, čímž došlo ke snížení majetku podílového fondu, jehož podílové listy měl stěžovatel v držení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 2. 2003 č. j. 9 C 42/2009-69 výrokem I. uložil druhé žalované povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě škody částku 88 900 Kč a výrokem II. žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl, neboť shledal, že není ve věci pasivně legitimován.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2006 č. j. 16 Co 373/2006-242 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá. Dovodil, že žaloba byla podána předčasně, poněvadž nebyl splněn zákonný předpoklad, že škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje (§154 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že probíhá likvidace investiční společnosti, může škoda vzniknout teprve tehdy, nebude-li nárok stěžovatele jakožto spolumajitele majetku v podílovém fondu, který investiční společnost spravuje, uspokojen v rámci likvidace.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2009 č. j. 25 Cdo 1257/2007-269 dovolání zamítl. Právní závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby považoval za správný a souladný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003 sp. zn. 25 Cdo 803/2003, v němž byla uvedená otázka na obdobném skutkovém základě řešena shodně, a na který odvolací soud též přiléhavě odkazoval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že jím podaná žaloba je předčasná. Upozorňuje, že majetek shromážděný investiční společností v podílovém fondu je společným majetkem majitelů podílových listů a je investiční společnosti pouze svěřen do obhospodařování, a je tak od majetku investiční společnosti oddělen. Z tohoto důvodu nemůže být předmětem likvidace investiční společnosti, v důsledku čehož nemůže být nárok majitele podílového listu v rámci likvidace uspokojen, a proto je průběh a skončení likvidace investiční společnosti pro uplatnění nároku na náhradu škody bez významu; nárok podle jeho názoru vznikl přímo vůči Ministerstvu financí.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelova ústavní stížnost neobstojí.
Obecné soudy vyložily a aplikovaly dotčená zákonná ustanovení způsobem, který podřadit výše vymezeným situacím, v nichž je zásah Ústavního soudu (ve smyslu kasace napadených rozhodnutí) opodstatněný, nelze. Uplatněný právní názor srozumitelně vyložily a poukázaly na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž při právním posouzení věci vycházely, a pak o interpretačním excesu očividně uvažovat nelze, a to i kdyby byl obhajitelný i názor jiný, což jediné by mohlo mít v rovině ústavněprávního přezkumu (nejde-li o nic jiného, než o tzv. spravedlivý proces) význam. Stěžovatelova argumentace předložená v ústavní stížnosti je proto pouhou polemikou s právním závěrem obecných soudů, přičemž odlišný názor na interpretaci a aplikaci podústavního práva však sám o sobě zásah do jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Sluší se též upozornit, že stěžovateli nebylo upřeno právo domáhat se soudní ochrany ve věci tvrzené škody, nýbrž bylo toliko konstatováno, že soudní řízení bylo vyvoláno předčasně, což stěžovateli nebrání v uplatnění jeho nároku v budoucnu.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu