ECLI:CZ:US:2009:3.US.2308.08.1
sp. zn. III. ÚS 2308/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) P. V. a B) J. P., oba právně zastoupeni JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem AK se sídlem 150 00 Praha 5-Smíchov, Štefánikova 48, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2008 č. j. 29 Odo 1283/2006-251, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Nejvyššího soudu České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. září 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 22. května 2008 č. j. 29 Odo 1283/2006-251, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 27/2004.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 11. května 2005 č. j. 19 Cm 27/2004-124 Městský soud v Praze zamítl žalobu žalobců (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") o určení pravosti pohledávky žalobců za úpadkyní ČKD DOPRAVNÍ SYSTÉMY, a. s. ve výši 46 119 615,90 Kč z titulu "úhrady ceny za služby" (výrok pod bodem I.) a ve výši 843 677 591,30 Kč z titulu "úroků z prodlení s úhradou ceny za služby" (výrok pod bodem II.), určil, že žalobci mají za úpadkyní pohledávku ve výši 9 212 223,18 Kč z titulu "úroků z prodlení s úhradou ceny za služby" (výrok pod bodem III.), zamítl návrh žalobců na určení, že řízení o zaplacení ve výroku uvedené částky (částky ve výši 522 814 593,14 Kč) "zůstává i nadále přerušeno" (výrok pod bodem IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem V.).
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197 byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 č. j. 19 Cm 27/2004-124 ve výroku pod bodem I. potvrzen, ve výroku pod body II., III. a V. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Potvrzující výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. května 2008 č. j. 29 Odo 1283/2006-251 podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008 č. j. 29 Odo 1283/2006-251.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.
Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a to z hlediska všech stěžovateli uplatněných námitek. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. V postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal porušení ústavnosti. Námitkám stěžovatelů, že hodnocení Nejvyššího soudu nevyplývalo z obsahu spisu, a že nekorespondovalo důvodům, které stěžovatelé za dovolací důvody označili, Ústavní soud nepřisvědčil.
IV.
Pokud jde o napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí je částečně opožděná a částečně nepřípustná.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197 byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 č. j. 19 Cm 27/2004-124 ve výroku pod bodem I. potvrzen, ve výrocích pod body II., III. a V. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci podali stěžovatelé proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197, kterým byl potvrzen výrok pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 č. j. 19 Cm 27/2004-124, dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Usnesením ze dne 22. května 2008 č. j. 29 Odo 1283/2006-251 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř., odmítl, neboť neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným.
V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (ust. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává. Výhradou, že úpadkyně (s výjimkami plateb, u nichž bylo jako variabilní symbol uvedeno číslo daňového dokladu) neurčila, na který z více svých splatných závazků plní, totiž dovolatelé ve skutečnosti polemizují s (opačnými) skutkovými závěry soudů nižších stupňů, podle nichž úpadkyně určení platby provedla a žalobcům bylo známo, na který z více splatných závazků úpadkyně plní. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem tudíž dovolatelé zpochybňují, vycházejíce z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, a posuzováno podle obsahu tak uplatňují dovolací důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemají.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pokládají ústavní stížnost v části směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197, kterým byl potvrzen výrok pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 č. j. 19 Cm 27/2004-124, za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjejí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jimi podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu); tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ust.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, ust. §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
Logicky a nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění (a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.) anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá (srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Bylo-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z výše popsaných důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě ve vztahu k výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 č. j. 19 Cm 27/2004-124 v jeho výroku pod bodem I. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání směřujícího proti potvrzujícímu výroku Vrchního soudu v Praze v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovatelům dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 č. j. 19 Cm 27/2004-124 v jeho výroku pod bodem I., počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovateli dodržena nebyla.
Ve vztahu k té části ústavní stížnosti, která směřuje proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 č. j. 19 Cm 27/2004-124 v jeho výrocích pod body II., III. a V. zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť v dané fázi řízení totiž stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytoval. Vrchní soud v Praze rozhodnutí Městského soudu v Praze v naznačeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci tedy probíhá další řízení, ve kterém mají účastníci možnost se domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008 č. j. 29 Odo 1283/2006-251 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006 č. j. 13 Cmo 261/2005-197, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku pod bodem I. potvrzen, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem; v části směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze v jeho výrocích pod body II., III. a V. zrušen, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu