ECLI:CZ:US:2009:3.US.2324.09.1
sp. zn. III. ÚS 2324/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 5. 2009 č. j. 8 C 297/2004-174 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 17 Co 261/2009-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 31. srpna 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení otcovství, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 296/2008, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci popření otcovství stěžovatele. Stěžovatel zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud v Prostějově v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal. Krajský soud v Brně rozhodl k odvolání stěžovatele tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv uvedl řadu argumentů, které byly již obsahem uvedeného odvolání. Podstatou ústavní stížnosti je tak opětovná polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel především popisuje své finanční, sociální a majetkové poměry, v jejichž důsledku měly obecné soudy stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.
Stěžovatel staví Ústavní soud právě do role další instance v systému obecného soudnictví, neboť tvrzení, jež předkládá v ústavní stížnosti, jsou pouze opětovnou polemikou s právním názorem obecných soudů ohledně osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. V souladu s judikaturou Ústavního soudu "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ...rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006). Stejný přístup lze analogicky uplatnit i v otázkách, týkajících se rozhodování o osvobození od soudních poplatků.
Z hlediska výše uvedených kritérií Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv. Soudy obou stupňů pečlivě objasnily, které skutečnosti je vedly k rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a logicky své závěry odůvodnily. Za takových okolností Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat úvahy ani závěry obecných soudů stran osvobození od soudních poplatků. Samotnou skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že představuje právo stěžovatele na jemu příznivé rozhodnutí.
Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu