ECLI:CZ:US:2009:3.US.2351.08.1
sp. zn. III. ÚS 2351/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem se sídlem Žitná 25, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. ledna 2008 sp. zn. 25 Co 440/2007 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. prosince 2006 sp. zn. 4 C 62/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. září 2008 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 2 a čl. 26 Mezinárodního paktu občanských a politických práv ve spojení s čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podle obšírného odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - neposkytly ochranu jeho právům, když se dožadoval zaplacení částky 44 739,64 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a uložily mu povinnost nahradit náklady řízení žalovanému. Soud prvního stupně zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení ve výši 220 122,50 Kč a odvolací soud rozhodnutí změnil na částku 56 183,- Kč, aniž by podle názoru stěžovatele rozhodnutí mělo oporu v zákoně. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojil i proti rozhodnutí dovolacího soudu, který v řízení o dovolání nepostupoval podle zákona účinného v době zahájení sporu a dovolání stěžovatele odmítl podle procesních předpisů pozdějších.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 §42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že proti rozhodnutí dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně ústavní stížnost je opožděná.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není nadřízeným orgánem obecných soudů a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008 sp. zn. 28 Cdo 1901/2008. Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není opravný prostředek přípustný, proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelovou námitkou, a to zda v daném případě bylo možné napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním a zda to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil stěžovateli nahradit žalovanému náklady předcházejícího řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém navrhl změnu výroku I. napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (stěžovatelem) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož v uvedeném případě je dovoláním napadáno usnesení ve výroku, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé (pojem "věc sama" je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede - tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto), nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. Podle §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání rovněž dána není, neboť posuzovanou věc nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Ústavní soud přisvědčil názoru dovolacího soudu, že přípustnost dovolání nepřichází v úvahu proti nákladovému výroku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), lze tedy uzavřít, že dovolání stěžovatele směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; proto je dovolací soud odmítl.
Dle názoru Ústavního soudu tak postupoval dovolací soud ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhl do základních práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkům rozhodnutí, které odpovídá jejich názorům. Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, je to právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu podmíněno tím, že se tak musí činit "stanoveným způsobem". Logickým důsledkem nedostatku "stanoveného postupu" je pak neúspěch v příslušném řízení, ať již je vyjádřen věcným rozhodnutím, nebo jiným negativním rozhodnutím procesním. Ústavní soud již nejednou konstatoval, že práva zaručená ústavním pořádkem v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Co do rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako podanou po lhůtě stanovenou pro její podání.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva stěžovateli poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek odvolacího soudu, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po 1. únoru 2008, kdy stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 al. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li však ústavní stížnost podána elektronicky dne 19. září 2008 a doplněna 19. září 2008 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího opožděná.
V této souvislosti Ústavní soud, který není z vyložených důvodů jakkoli oprávněn posuzovat věcnou opodstatněnost návrhu stěžovatele, připomíná, že jako orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném rámci stanoveném zákonem o Ústavním soudu, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy, což je v právním státě podmínka sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh opožděný a dílem jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. dubna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu