ECLI:CZ:US:2009:3.US.2352.09.1
sp. zn. III. ÚS 2352/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. E., právně zastoupeného Mgr. Vladislavou Skoupou, advokátkou AK se sídlem Kunštátská 7, 621 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. července 2009 č. j. 26 Cdo 357/2009-77, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2008 č. j. 19 Co 219/2008-57, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2007 č. j. 32 C 181/2007-39, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. září 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 3. července 2009 č. j. 26 Cdo 357/2009-77, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2008 č. j. 19 Co 219/2008-57, jakož i rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2007 č. j. 32 C 181/2007-39, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007 č. j. 32 C 181/2007-39 zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal po žalovaném stavebním bytovém družstvu DRUŽBA, IČ: 00047708, přidělení bytu o velikosti jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, a dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. srpna 2008 č. j. 19 Co 219/2008-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. září 1999 č. j. 63 C 33/98-27 ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího ze dne 15. října 2001 č. j. 17 Co 293/2000-40 byla žalobci uložena povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku družstevní byt na ulici Borodinova 10 v Brně, poté, co žalobce byl vyloučen z žalovaného družstva pro dlouhodobé neplacení nájemného, a že žalobce, který pobírá invalidní a vdovský důchod, byt vyklidil a v současné době bydlí v ubytovně Armády spásy. Dospěly k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovanému nesvědčí žádná zákonná povinnost poskytnout žalobci jakýkoliv byt, a ani odkazem na dobré mravy (ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku) nemůže být založen nový právní vztah (zde právo nájmu bytu) a žalovanému uložena povinnost, jež nemá oporu v zákoně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. července 2009 č. j. 26 Cdo 357/2009-77 jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že pokud v dané věci odvolací soud (soud prvního stupně) - s ohledem na skutečnost, že žalovanému byla již dříve pravomocně uložena povinnost vyklidit předmětný byt bez zajištění bytové náhrady - dospěl k závěru, že žalovanému nelze uložit povinnost, kterou podle hmotného práva nemá (tj. povinnost přidělit žalobci byt), a to ani za použití ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou soudní praxí.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se nevypořádaly se skutečností, která byla stěžovatelem jako žalobcem tvrzena v každém stupni soudního řízení, že jeho tíživá sociální situace a jeho dluh na nájemném, pro který byl žalobce vyloučen z žalovaného stavebního bytového družstva DRUŽBA, byl zaviněn také samotným žalovaným. Žalovaný odmítal opakovaně udělit žalobci souhlas s výměnou bytu č. 2, na ulici Borodinova 10, Brno. Jediným příjmem žalobce v době vzniku dluhu byl invalidní důchod jeho a jeho manželky, oba pečovali o dvě nezletilé děti. Objektivně nebylo v jejich možnostech hradit nájem v předmětném bytě. Tuto situaci se snažili řešit výměnou bytu za menší byt, s jehož užíváním by byly spojeny menší náklady, které by již byli schopni hradit. Žádný ze soudů v přecházejícím řízení, tedy ani soud prvního stupně, ani soud odvolací a ani Nejvyšší soud se prý nevypořádaly s tímto tvrzením žalobce a neprovedly žalobcem navrhované důkazy. Dle názoru stěžovatele jde o podstatnou skutečnost, která mohla mít vliv na samotné rozhodnutí ve věci. Nevypořádáním se s tímto tvrzením žalobce soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Jeho žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na nález sp. zn. II. ÚS 190/94 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že dispoziční právo vlastnické lze výjimečně omezovat zákonem, takové omezení však musí respektovat zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Na základě ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Uvedený postup by vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny. Uvedený závěr lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu