ECLI:CZ:US:2009:3.US.2363.08.1
sp. zn. III. ÚS 2363/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem v Praze 6, Čs. armády 22, pracoviště Praha 4 - Nusle, Družstevní 8/1395, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005 č. j. Ncp 712/2005-45, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008 č. j. 55 Co 91/2008-95 a výroku II a III Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 12. 2007 č. j. 38 C 37/2004-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 9. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva dle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 81 odst. 1 písm. d) a čl. 82 písm. c) Smlouvy o založení Evropského společenství, v konsolidovaném znění.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 38 C 37/2004, napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 6. 2005 č. j. Ncp 712/2005-45 bylo v řízení o žalobě, kterou se Územní středisko záchranné služby v Českých Budějovicích, příspěvková organizace, domáhalo na stěžovatelce zaplacení částky 403 220 Kč s příslušenstvím, rozhodnuto podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou příslušné okresní soudy.
Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 12. 2007 č. j. 38 C 37/2004-79 pak bylo řízení o uložení povinnosti zaplatit úroky z prodlení z žalované částky zastaveno (výrok I), stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku (výrok II) a náhradu nákladů řízení ve výši 73 147 Kč (výrok III). Ke stěžovatelčinu odvolání, jež směřovalo jen proti výrokům II a III rozsudku obvodního soudu, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ze dne 13. 5. 2008 č. j. 55 Co 91/2008-95 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 57 017 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 30 941 Kč.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě namítá, že nelze žalobci přiznat žalovanou částku, neboť tato, pokud by byla co do základu důvodná, by náležela nikoliv žalobci jako příspěvkové organizaci, ale jejímu zřizovateli, tedy Jihočeskému kraji, a odvolává se na ustanovení §27 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Dále stěžovatelka poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 2068/07, jímž byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, které uznaly stejný stěžovatelčin postup spočívající v uplatnění cenově - regulační srážky vůči stejné příspěvkové organizaci (předtím s názvem Zdravotnická záchranná služba Jihočeského kraje) zákonným. V této souvislosti pak shledává skutečnost, že v nyní posuzované věci obecné soudy vydaly od předchozího diametrálně odlišné rozhodnutí, za rozpor se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Stěžovatelka napadená rozhodnutí považuje za rozporná se zákonem č. 562/1990 Sb., o cenách, ve spojení s konkrétními cenovými výměry ministerstva financí, přičemž vyslovuje nesouhlas s rozsudkem Nejvyššího soudu (rozhodujícího ve velkém senátu) ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 31 Cdo 3142/2006, z něhož obecné soudy v posuzované věci vycházely. Stěžovatelka uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nepřesvědčivé, protože v něm nebylo uvedeno konkrétní zákonné ustanovení, na základě kterého bylo rozhodnuto (resp. z něhož plyne, že přepočet paušální platby na bodové ohodnocení je nepřípustný a že následná cenová regulační srážka ze strany zdravotní pojišťovny je nesprávná), a obsáhle polemizuje s jeho právními závěry (konkrétně s tím, že sjednané paušální úhrady ceny zdravotní péče mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickými zařízeními nepodléhají cenové regulaci podle zákona o cenách); tvrdí, že Nejvyšší soud nebyl soudem příslušným a argumentuje tím, že - ve stručnosti řečeno - jde o veřejnoprávní vztah, kde smlouvy uzavírané mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními jsou smlouvami veřejnoprávními, přičemž zdravotní pojišťovny jsou nositeli nepřímé státní správy. Spory mezi uvedenými subjekty se projednávají v režimu práva správního a právní předpisy mají přednost před smluvní autonomií. Z tohoto důvodu předpisy o maximální hodnotě bodu musí být dodrženy bez ohledu na to, zda-li cena zdravotní péče byla sjednána paušální částkou. Svou argumentaci podporuje zejména názory uvedenými v odborné literatuře a nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (vyhlášen pod č. 251/2008 Sb.) i nesouhlasnými stanovisky k němu připojenými. Závěrem stěžovatelka vyslovila názor, že v řízení před obecnými soudy byla porušena zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace, a upozornila na pravidla hospodářské soutěže obsažená ve Smlouvě o založení Evropského společenství. Uvedla, že pokud obecné soudy přisoudily žalobci z jejího majetku částku, která mu nepatří, došlo tím k zásahu do základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Napadá-li stěžovatelka usnesení vrchního soudu ze dne 28. 6. 2005 č. j. Ncp 712/2005-45, které jí bylo doručeno dne 5. 8. 2005, činí tak zjevně po lhůtě ve smyslu §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Kromě toho není Ústavnímu soudu zřejmé, proč stěžovatelka brojí právě proti tomuto rozhodnutí; uvedený soud zde totiž řešil "pouze" to, zda k projednání a rozhodování dané věci jsou příslušné krajské nebo okresní soudy (§104a odst. 2 o. s. ř.), a nikoliv otázku, jíž se týká převážná část ústavní stížnosti, tj. zda tato věc náleží do pravomoci "správních" soudů ve smyslu §104b odst. 1 o. s. ř., a která byla předtím vyřešena usnesením městského soudu ze dne 9. 9. 2004 č. j. 55 Co 349/2004-31.
Pokud jde o stěžovatelčinu první námitku, spočívající v tom, že žalovaná částka nemohla být přiznána žalobci, nýbrž "nanejvýš" Jihočeskému hraji, shledal ji Ústavní soud nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stěžovatel povinen vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a to - podle konstantní judikatury Ústavního soudu - nejen formálně, ale i obsahově, což v principu znamená, že v příslušném opravném prostředku musí uplatnit námitky, které později uplatňuje v ústavní stížnosti, a to včetně námitek porušení ústavnosti, neboť ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce není (a ani nemůže být) úlohou jen Ústavního soudu, nýbrž "v prvém sledu" úlohou příslušných orgánů veřejné moci (a v tom rámci především obecné justice). Pokud tak neučiní, staví Ústavní soud v podstatě do pozice obecného soudu, zde konkrétně soudu odvolacího, což se neslučuje s postavením Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a s tím souvisejícím principem subsidiarity ústavní stížnosti zakotveným ve výše citovaném ustanovení. Ze stěžovatelčina odvolání ze dne 21. 12. 2007, doplněného podáním ze dne 11. 4. 2008 (jednání u odvolacího soudu dne 13. 5. 2008 se stěžovatelka nezúčastnila), přitom neplyne, že by stěžovatelka tímto způsobem argumentovala.
Konečně stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že v této části jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí a předpokladů ve shodě se zákonem, přistoupil Ústavní soud k posouzení, zda nejde o návrh, který by bylo možno označit za zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud se v podstatě totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky, podanou v obdobné věci, zabýval ve svém usnesení ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2394/08, přičemž odmítl, že by zde mohlo dojít k porušení některého ze stěžovatelkou uplatňovaných ústavně zaručených základních práv a svobod. Předtím se v odůvodnění tohoto usnesení vyjádřil k postavení Ústavního soudu, resp. ke svému vztahu k soudům obecným, a naznačil meze, v nichž je oprávněn přezkoumávat soudní rozhodnutí. Současně stěžovatelce vysvětlil, z jakých důvodů je její argumentace (s poukazem na výše zmíněná ustanovení Listiny, Ústavy apod.) nepřípadná. Vzhledem k tomu, že III. senát Ústavního soudu se proti těmto závěrům nemá důvod jakkoliv vymezovat, v plném rozsahu stěžovatelku odkazuje na odůvodnění uvedeného rozhodnutí.
Poukazuje-li stěžovatelka na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 2068/07 s tím, že prý Ústavní soud uznal rozhodnutí obecných soudů "za věcně správná a zákonná", jde o zjevné nepochopení tohoto rozhodnutí a role Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí. Opět nutno poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat jejich zákonnost či věcnou správnost, což ostatně Ústavní soud ve zmiňované věci ani nečinil, přesněji řečeno, výslovně odmítl řešit meritum věci, tj. interpretační problémy týkající se "jednoduchého" práva, a pouze přezkoumal, zda postup Nejvyššího soudu v daném ohledu nelze označit za svévolný (příp. ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti), neboť teprve v takovém případě by mohl být shledán i protiústavním; tato skutečnost však zjištěna nebyla. Konečně ani nelze soudu prvního a druhého stupně vytýkat, že vycházely z právního názoru Nejvyššího soudu obsaženého v jeho rozsudku ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 31 Cdo 3142/2006, jenž byl vysloven v jiné věci, bylo-li jej možno vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. To potvrzuje i samotná stěžovatelka, když tvrdí, že šlo o skutkově a právně podobnou věc. Naopak by bylo projevem libovůle, pokud by z něj bez závažného důvodu nevycházely, zvláště pak za situace, kdy Nejvyšší soud rozhodoval ve velkém senátu právě za účelem sjednocení - do té doby nejednotného - rozhodování obecných soudů, včetně samotného Nejvyššího soudu (jeho jednotlivých senátů). Nejednotnost rozhodování obecných soudů je jevem nežádoucím (bohužel však ne zcela ojedinělým), který nepochybně narušuje princip právní jistoty. Pokud lze ale něco Nejvyššímu soudu (eventuálně) vytknout, pak je to skutečnost, že nereagoval neprodleně, a nikoliv to, že "sjednocující" rozhodnutí vůbec vydal, protože tím jen splnil svou zákonnou povinnost. Závěrem možno podotknout, že pokud stěžovatelka tvrdí, že ve vztahu k žalobci vystupovala z pozice orgánu veřejné moci, pak by nemohla být dotčena žádná její ústavně zaručená základní práva či svobody, a to prostě proto, že takový subjekt jimi z povahy věci vůbec nemůže disponovat (a naopak on sám může zasáhnout do ústavních práv fyzické či právnické osoby).
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu