ECLI:CZ:US:2009:3.US.2394.09.1
sp. zn. III. ÚS 2394/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou AK se sídlem Randova 204/I, 339 01 Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2009 č. j. 14 Co 276/2009-181, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. září 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2009 č. j. 14 Co 276/2009-181, a to pro porušení článku 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 1, článku 3, článku 4, článku 26, článku 30 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. října 2008 č. j. 4 C 307/2007- 151 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal po žalovaném zaplacení částky 4.800,- Kč jako náhradu škody odpovídající hodnotě čtyř pokácených smrkových kmenů. Dále bylo zmíněným rozsudkem rozhodnuto o tom, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému a České republice náklady řízení. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2009 č. j. 14 Co 276/2009-181 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v důsledku chybného postupu znalce Ing. V. K. došlo k nesprávnému vytýčení hranice mezi pozemky p. č. 681/1 a p. č. 683/1, které jsou ve vlastnictví stěžovatele, a pozemkem p. č. 680/2 ve vlastnictví Ing. M. H. Zmíněný znalec prý nepostupoval v souladu s údaji zapsanými v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj ani s katastrálními mapami a řídil se při vytyčování hranice přírodními úkazy a terénem předmětných pozemků. Tento postup nepovažuje stěžovatel za dostatečně odborný a exaktní. Následkem tohoto chybného postupu pak znalec určil, že čtyři stromy pokácené Ing. M. H. se nacházely na pozemku ve vlastnictví Ing. M. H. Stěžovatel je toho názoru, že postupem znalce byl pozemek zúžen o 2 m. Znalec sám při výslechu v průběhu jednání prohlásil, že jde i nadále o hranici spornou, tedy že se nelze jejího přesného vymezení dovolávat.
Stěžovatel uvádí, že navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku, tento důkazní návrh však Okresní soud v Klatovech zamítl a předložené vytýčení hranic, zpracované společnosti G A K spol. s r. o. ze dne 13. září 2005, soud nevzal v úvahu.
S tímto postupem se ztotožnily Okresní soud v Klatovech i Krajský soud v Plzni, které z něj prý dovodily své chybné závěry. Pokud by soudy v souladu se zákonnými ustanoveními provedly stěžovatelem navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem a řádně zhodnotily ostatní důkazy, nebylo by možné, aby vydaly tato svá rozhodnutí. Oba soudy vycházely z výše zmíněného znaleckého posudku, přestože stěžovatel neustále poukazoval na jeho nesprávnost a chybný postup ustanoveného znalce.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje pouze námitku, že obecné soudy odmítly provedení revizního znaleckého posudku, kterým by bylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že čtyři stromy, které žalovaný pokácel, se nacházely na pozemku stěžovatele. V tomto spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces. Argumenty stěžovatele tak v podstatě směřují proti zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat právní, ani skutkové závěry obecných soudů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané ust. §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že tento (odvolací) soud stejně jako soud prvního stupně nemá pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku a neshledal žádný důvod k tomu, aby hranice mezi pozemky žalobce a žalovaného byla zjišťována jiným způsobem. Znalecký posudek byl podle odvolacího soudu zpracován správným způsobem, má všechny zákonem požadované náležitosti a byl stvrzen osobním slyšením znalce při ústním jednání dne 1. října 2008, přičemž znalec zodpověděl i dotazy žalobce. Za této situace proto podle odvolacího soudu nepřichází v úvahu vypracování revizního znaleckého posudku, jak je navrhováno v odvolání žalobce, jednak proto, že tento návrh byl podán žalobcem až poté, co bylo před soudem prvního stupně ukončeno dokazování a účastníci řízení byli poučeni dle ust. §119a o. s. ř., ale i proto, že vypracování revizního znaleckého posudku by bylo možné jen z důvodů, které již byly osvětleny v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3., č. 10, viz dále nález sp. zn. III. ÚS 150/93, dostupné dostupný na http://nalus.usoud.cz). Je třeba připomenout, že je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelově věci konkrétně revizní znalecký posudek) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V tom, že obecné soudy neshledaly důvody pro jeho provedení, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že Krajský soud v Plzni své rozhodnutí řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnil v souladu s ust. §157 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu; odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci a takto zjištěný stav věci rovněž správně právně posoudil. Odvolací soud rovněž vyložil, proč neshledal důvod k tomu, aby hranice mezi pozemky žalobce a žalovaného byla zjišťována jiným způsobem, přičemž výstižně připomněl, že návrh na doplnění dokazování byl podán žalobcem až po té, co bylo před soudem prvního stupně ukončeno dokazování a účastníci řízení byli poučeni dle ust. §119a o. s. ř. V tomto směru nelze jeho postupu nic podstatného vytknout.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu