ECLI:CZ:US:2009:3.US.2447.08.1
sp. zn. III. ÚS 2447/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti B. A., zastoupeného Mgr. Zuzanou Horákovou, advokátkou advokátní kanceláře Růžička, Srp & Partners s. r. o., se sídlem Palác Myslbek, Ovocný trh 8/1096, Praha 1, IČ: 267 45 020, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2008 č. j. 5 Cmo 79/2008-1194, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2008 č. j. 50 Cm 76/2006-1072, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2008 č. j. 50 Cm 76/2006-1252, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2008, vytýká v záhlaví označeným soudům, že napadenými rozhodnutími, jakož i řízením jim předcházejícím byla porušena ústavní práva zakotvená v článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajskému soudu v Brně pak stěžovatel zvláště vytýká, že dne 21. 7. 2008 vydal v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Moravské naftové doly a. s., konané dne 17. 5. 2006, usnesení č. j. 50 Cm 76/2006-1252, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006, kterým návrhům vyhověl, aniž respektoval práva stěžovatele jako účastníka řízení nahlížet do spisu, být předvolán a účastnit se ústního jednání ve věci a konečně být adresátem všech, v předmětné věci vydaných rozhodnutí. Krajský soud tak postupoval poté, co usnesením ze dne 16. 1. 2008 č. j. 50 Cm 76/2006-1072 prý "bezdůvodně" řízení se stěžovatelem ukončil. Stěžovatel tvrdí, že měl být účasten v tomto řízení nejen proto, že byl v návrhu na vyslovení neplatnosti valné hromady Moravských naftových dolů a. s., konané dne 17. 5. 2006, označen jako žalovaný s tím, že v petitu návrhu bylo žádáno, aby stěžovateli byla uložena povinnost platit náklady řízení, ale zejména proto, že v předmětném řízení bylo jednáno o jeho právech a povinnostech, protože usnesením, jímž byla vyslovena neplatnost výše označeného usnesení valné hromady, bylo negováno rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce člena dozorčí rady Moravských naftových dolů a. s. a jeho zvolení do představenstva této akciové společnosti. I když petit návrhu byl ve vztahu ke stěžovateli později změněn, mohlo se tak podle názoru stěžovatele stát teprve poté, co s takovou změnou byli účastníci řízení seznámeni a soud s ní souhlasil. To se však prý nestalo. V této souvislosti stěžovatel vytváří vlastní hypotézu o porušení procesních pravidel Krajským soudem v Brně a o svém účastenství v řízení o neplatnost valné hromady.
Za nesprávný označuje stěžovatel rovněž postup krajského soudu za situace, v níž se stěžovatel bezvýsledně snažil uplatnit svá procesní práva v předmětném řízení tím, že do řízení "přistoupil jako vedlejší účastník", avšak označený soud se změnou procesní situace vůbec nezabýval.
Důvodnost svých tvrzení o svých právech účastníka, resp. vedlejšího účastníka řízení odvozuje stěžovatel z výkladu ustanovení §200e zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které v odstavci 3 odkazuje na ustanovení §94 odst. 1 věta prvá o. s. ř.
V řízení před Krajským soudem v Brně došlo údajně k dalšímu pochybení při ustanovení procesního opatrovníka Moravským naftovým dolům a. s.
V další části ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá podíly a zájmy jednotlivých většinových a menšinových nepřímých akcionářů na řízení a kapitálu předmětné akciové společnosti a jejich vzájemným propojením, a to jak v době před konáním sporné valné hromady, tak i v jejím průběhu, včetně hodnocení skutečnosti, zda akcionáři před konáním valné hromady platně prokázali svá akcionářská práva.
Součástí obsáhlého odůvodnění ústavní stížnosti je i polemika stěžovatele s negativním závěrem krajského soudu ohledně "usnášeníschopnosti valné hromady konané dne 17. 5. 2006 a zjevné bezchybnosti a platnosti valné hromady".
II.
Z připojených listinných podkladů a napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 7. 2008 č. j. 50 Cm 76/2006-1252, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006, v právní věci navrhovatelů: a) Ing. R. K., b) EUROPGAS a. s., a c) F. K. o vyslovení neplatnosti valné hromady společnosti Moravské naftové doly, a. s. (dále jen "společnost") ze dne 17. 5. 2006, zastoupené opatrovníkem JUDr. P. H., MBA, advokátem, za účasti Krajského státního zastupitelství, rozhodl tak, že usnesení mimořádné valné hromady společnosti o odvolání v tomto výroku jmenovaných členů představenstva společnosti z jejich funkcí (výrok I.) a o odvolání rovněž zde jmenovaných členů dozorčí rady společnosti, včetně stěžovatele z jejich funkcí (výrok II.), je neplatné.
Krajský soud v Brně současně (výrok III.) rozhodl o neplatnosti jmenování zde jmenovaných fyzických osob, včetně stěžovatele do funkce členů představenstva společnosti a o neplatnosti ve výroku jmenovaných fyzických osob do funkce členů dozorčí rady společnosti (výrok IV.).
V průběhu řízení byl usnesením ze dne 5. 12. 2006 č. j. 50 Cm 76/2006-575 společnosti ustanoven opatrovníkem JUDr. P. H., MBA, advokát, neboť bylo sporné, kdo je oprávněn za společnost jednat.
Dalším usnesením ze dne 2. 1. 2007 č. j. 50 Cm 76/2006-966 krajský soud připustil změnu žaloby, stejně jako připustil změnu žaloby při jednání konaném dne 21. 7. 2008 a v dalším řízení jednal již jen o takto změněném žalobním návrhu.
Po obsáhle provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že valná hromada společnosti byla sice svolána na den 17. 5. 2006 do zasedací místnosti na adrese: Praha 10, Vinohradská 1511/230, provozovna Moravské naftové doly, a. s. tak, jak bylo oficiálně oznámeno, ale tato valná hromada se nekonala, neboť se nedostavil žádný akcionář, který by se na valné hromadě prokázal v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Krajský soud dovodil, že údajná valná hromada společnosti, uvedená v notářském zápisu sepsaném JUDr. R. B., nebyla platnou valnou hromadou společnosti, protože se nekonala v místě a v čase, na něž byla představenstvem svolána, nebyla rovněž zahájena řádně (představenstvem společnosti) pověřenou osobou, přičemž do prezenční listiny nebyl zapsán žádný akcionář společnosti, který by prokázal své akcionářské oprávnění; druhému akcionáři společnosti (tj. společnosti EUROPGAS a. s.) nebyla na valné hromadě účast povolena.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 1. 2008 č. j. 50 Cm 76/2006-1072, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006 ukončil řízení ve věci návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti ze dne 17. 5. 2006 s osobami označenými jako žalovaný, a to 1. Ing. P. C., 2.G. M., 3. N. J. T. a 4. B. A.
Krajský soud poukázal na ustanovení §94 odst. 1 věta první o. s. ř., které vymezuje okruh účastníků řízení podle ustanovení §200e odst. 1 o. s. ř. Je tedy podle jeho názoru nepochybné, že účastníky řízení jsou vždy navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. V projednávané věci je proto kromě navrhovatelů jediným účastníkem řízení společnost, jejíž platnost valné hromady je v řízení napadena.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 3. 2008 č. j. 5 Cmo 79/2008-1194 na základě odvolání, mimo jiné i stěžovatele, potvrdil usnesení krajského soudu poté, co dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné, a v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že usnesením krajského soudu již bylo řízení s odvolateli ukončeno, neboť v projednávané věci jsou účastníky řízení pouze navrhovatelé a společnost. To plně odpovídá obsahu ustanovení §200e odst. 3 ve vztahu k ustanovení §94 odst. 1 věta první o. s. ř. Z procesního hlediska jsou účastníky řízení navrhovatelé, kteří řízení v projednávané věci zahájili a společnost, o neplatnost jejíž valné hromady v řízení jde, přičemž není vůbec důležitá okolnost, jak (a zda) byl stěžovatel (a další odvolatelé) v návrhu označeni, neboť je věcí soudu posoudit, zda bude s těmito osobami jako s účastníky řízení jednat, tedy zda v projednávané věci půjde o osoby, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, jestli ve vztahu k ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím jsou splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že stěžovatelem nemůže být osoba, která nebyla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, a to ani v případě, že se sama za účastníka řízení považovala či považuje a současně se cítí být tímto rozhodnutím orgánu veřejné moci dotčena. Nezbytnou podmínkou je nejen to, aby byla skutečně účastníkem původního řízení a jako účastník řízení vystupovala, ale především, aby s ní jako s účastníkem řízení bylo také orgánem veřejné moci jednáno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 1998 sp. zn. IV. ÚS 324/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, pod. č. 8, str. 363).
Stěžovatel v řízení o neplatnost usnesení valné hromady společnosti nebyl účastníkem (ani vedlejším účastníkem) řízení; v tomto řízení s ním nebylo jako s účastníkem řízení jednáno, což lze mimo jiné doložit i z obsahu stěžovatelem přiložených podkladů - odpověď místopředsedy KS v Brně ze dne 2. 7. 2007 a ze dne 1. 8. 2007 na stížnost advokáta stěžovatele na postup soudu ve věci sp. zn. 50 Cm 76/2006. Účastenství ve věcech uvedených v ustanovení §200e odst. 1 o. s. ř. se řídí ustanovením §94 odst. 1 věta první o. s. ř., což lze interpretovat pouze tak, že je jím navrhovatel a společnost. Pouhý stěžovatelem deklarovaný právní zájem na výsledku řízení nemohl na takto vymezeném okruhu účastníků řízení ničeho změnit.
Proto se Ústavní soud meritem ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2008 č. j. 50 Cm 76/2006-1252, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006 nezabýval a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ji odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ve vztahu k zbývajícím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2008 č. j. 50 Cm 76/2006-1072, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2008 č. j. 5 Cmo 79/2008-1194 nemohl Ústavní soud ponechat bez povšimnutí skutečnost, že obě usnesení byla předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v souvislosti s ústavní stížností Ing. P. C., B. M. a N. J. T., která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1603/08 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
I když stěžovatel napadl obě výše označená usnesení samostatnou ústavní stížností, je nepochybné, že jeho ústavněprávní argumentace se rovněž odvíjí (jako v případě ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1603/08) od údajného porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, tedy porušení procesních předpisů a práva účastníka řízení s tím, že stěžovatel dále namítá porušení článku 2 odst. 2 Listiny.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je možné namítat porušení práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tehdy, pokud by byla stěžovateli v rozporu s těmito právy upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, či by zůstal v řízení již zahájeném bez zákonného důvodu nečinný (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2/93, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 1, str. 267 a násl.).
Taková situace v projednávané věci nenastala, neboť postupem krajského soudu a vrchního soudu - díky ústavně konformní interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení o vymezení okruhu účastníků občanského soudního řízení (§200e odst. 3 a §94 odst. 1 o. s. ř.) a o připuštění účastenství pouze ve sporech mezi žalobcem a žalovaným - nebylo takové právo stěžovatele ani vyloučeno ani omezeno. Ústavní soud souhlasí se závěrem vrchního soudu, že stěžovatel by byl účastníkem řízení podle ustanovení §200e o. s. ř., pokud by v něm bylo skutečně jednáno o jeho právech a povinnostech, a nikoli o právech a povinnostech společnosti, a doplňuje, že v řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti nejsou takovými osobami ani členové statutárního orgánu společnosti (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1604/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Osobou, o jejichž právech a povinnostech je či má být v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady společnosti jednáno, je společnost a nikoliv stěžovatel, neboť - a Ústavní soud to znovu zdůrazňuje - předmětem řízení je určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti, nikoliv práv a povinností stěžovatele. Ostatně stěžovateli nic nebránilo v tom, aby v souladu s ustanovením §131 a §183 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.
Ústavní soud se v kontextu své dosavadní judikatury cítí být oprávněn posuzovat výklad podústavního práva, který byl v souvislosti s projednávanou věcí proveden obecnými soudy, pouze tehdy, pokud by jeho aplikace byla důsledkem interpretace extrémně vybočující z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a proto by ji bylo možné poměřovat porušením základních práv a svobod účastníka řízení (srovnej obdobně rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 15, str. 17). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. Oba ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí srozumitelně a jasně odůvodnily, vyložily své závěry s odkazy na příslušnou právní úpravu, ze které při právním posouzení věci vycházely.
Ústavní soud za situace, v níž v postupu obou soudů neshledal jakoukoli svévoli či extrémní rozpor při interpretaci podústavního práva, protože oba soudy postupovaly v souladu se zákonem, a jimi provedený výklad dotčených ustanovení je výkladem standardním, nemohl dospět k závěru o porušení článku 2 odst. 2 Listiny.
Ze všech důvodů výše vyložených Ústavní soud ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu