ECLI:CZ:US:2009:3.US.2471.08.1
sp. zn. III. ÚS 2471/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. P. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, č. j. 29 Odo 1628/2006-217, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, č. j. 3 Cmo 403/2005-179 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, č. j. 14 Cm 132/2002-140 a 14 Cm 133/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž mělo být dotčeno jeho vlastnické právo dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo podnikat ve smyslu jejího čl. 26 a právo na spravedlivý proces (čl. 36).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se návrhem podaným u obecného soudu domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti KOTVA, a. s., kterými bylo rozhodnuto o schválení konsolidované a řádné účetní uzávěrky a o udělení souhlasu s uzavřením smlouvy, na jejímž základě měly být převedeny akcie společnosti KOTVA NEMOVITOSTI, a. s. do společnosti, jejímž jediným majitelem bude KOTVA, a. s.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2005, č. j. 14 Cm 132/2002-140 a 14 Cm 133/2002, stěžovatelův návrh zamítl.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2006 č. j. 3 Cmo 403/2005-179 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že vyslovil neplatnost usnesení valné hromady o udělení souhlasu s převodem akcií, a ve zbytku napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2008 č. j. 29 Odo 1628/2006-217 stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné (ve vztahu k §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ) odmítl. Konstatoval, že stěžovatelem tvrzené vady řízení, jakož i nesprávnost skutkových závěrů, jsou zde nevýznamné, a vyslovené právní závěry postrádají jednak potřebný judikatorní přesah, jednak jsou souladné s ustálenou rozhodovací praxí.
Stěžovatel nalézacímu soudu v ústavní stížnosti vytýká, že mu neumožnil "byť se jen pokusit" o vyvrácení pravdivosti notářského zápisu z valné hromady v části týkající se schvalování konsolidované účetní uzávěrky, ačkoli odpovídající důkazy navrhl; notářskému zápisu odporují jeho vlastní přílohy a protesty akcionářů, aby tato uzávěrka byla projednána, a trpí i dalšími nedostatky, jež stěžovatel podrobně popisuje. Postup obecných soudů má podle stěžovatele za následek, že akcionáři, kteří se valné hromady nezúčastnili, byli znevýhodněni, čímž byla založena nerovnost ve výkonu vlastnického práva jednotlivých vlastníků akcií.
Dle názoru stěžovatele pak řádná účetní uzávěrka obsahovala "zkreslené údaje", neboť nemovitosti vložené žalovanou ve formě nepeněžitého vkladu do společnosti KOTVA NEMOVITOSTI, a. s., měly hodnotu 2,2 mld. Kč, následně byly akcie této společnosti oceněny částkou 1,6 mld. Kč, aby konečně jejich účetní hodnota v řádné účetní uzávěrce byla stanovena ve výši 536 383 000 Kč. Lze důvodně předpokládat, uvádí se v ústavní stížnosti, že cílem těchto transakcí bylo "elegantní" snížení původní majetkové hodnoty společnosti KOTVA, a. s. Obecné soudy se nezabývaly faktory ovlivňujícími tržní cenu akcií, a odmítly návrhy k průkazu zkreslení údajů vykazovaných v účetní uzávěrce.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud konstantně judikuje, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu je záležitostí obecných soudů a že z hlediska ústavněprávního může být zkoumána toliko otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a logickou základnu, zda postupem soudu při zjišťování takových skutečností nebyly opomenuty relevantní důkazy či byly použity důkazy v rozporu s procesními předpisy, případně zda hodnocení důkazů není založeno na zřejmé svévoli.
K tzv. opomenutým důkazům Ústavní soud standardně uvádí, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč k provedení navržených důkazů nepřistoupil (srov. nález sp. zn. II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz, či nález sp. zn. III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).
Dokazování ohledně konsolidované účetní uzávěrky uzavřely obecné soudy úsudkem, že důkazy, jež navrhl stěžovatel, jsou nadbytečné, resp. nezpůsobilé prokázat jeho tvrzení. Proti tomu není z ústavněprávního hlediska relevantních námitek; zejména odvolací soud se touto otázkou podrobně zabýval, a náležitě důvody svých závěrů vyložil.
Rovněž co do řádné účetní uzávěrky vznáší stěžovatel v ústavní stížnosti námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, jež se jimi zabývaly a vysvětlily, z jakých důvodů jim nepřisvědčily. Ani zde není situace excesu z mezí obecně přijímaného výkladu dotčených právních institutů, nepřípustné svévole či jiného porušení ústavnosti.
Stěžovatel tím, že Ústavnímu soudu předestírá znovu námitky, které uplatnil již před obecnými soudy, nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným však nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti", není referenčním kriteriem přezkumu ústavněprávního.
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu