ECLI:CZ:US:2009:3.US.248.09.1
sp. zn. III. ÚS 248/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem ve Vysokém Mýtě, Vraclavská 200/II, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 10. 2008 č. j. 13 C 83/2007-60 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2008 č. j. 22 Co 477/2008-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 1. 2009, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 31. 3. 2009, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 12. 2008 č. j. 22 Co 477/2008-70, jakož i jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 10. 2008 č. j. 13 C 83/2007-60, protože měl za to, že postupem uvedených soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále právo zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením obvodního soudu bylo v řízení o stěžovatelově žalobě proti JUDr. J. N. na zaplacení částky 4 741 225 Kč rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že se zamítá jeho návrh na ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů. K odvolání stěžovatele pak městský soud usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížnosti usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedené soudy shodně dospěly k závěru, že ve stěžovatelově věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a že vzhledem k ustanovení §138 odst. 1 a §30 odst. 2 občanského soudního řádu nelze stěžovatelovým požadavkům vyhovět. Soud prvního stupně vycházel z toho, že pokud stěžovatel spatřoval protiprávní jednání, v důsledku něhož mu měla vzniknout škoda, v tom, že žalovaný jako jeho právní zástupce nepodal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 1. 2008 č. j. 7 C 141/2001-167, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele a H. P. proti BRUPOLL, spol. s r. o., na určení vlastnictví k v žalobě specifikovaným nemovitostem, pak tato žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku věcné legitimace uvedené společnosti, neboť vlastníkem nemovitostí byli dle výpisu z katastru nemovitostí manželé J. a A. M., a případné odvolání na tom nemohlo nic změnit. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil, přičemž konstatoval, že opravným prostředkem nemohl být výsledek řízení změněn, a doplnil, že to plyne z běhu událostí, kdy stěžovatel a H. P. převedli své spoluvlastnické podíly na zmíněných nemovitostech kupní smlouvou z roku 1995 na uvedenou společnost, a protože nebyla kupní cena ve stanovené lhůtě a sjednané výši zaplacena, domáhali se žalobou podanou v roce 2001 určení svého vlastnictví. V řízení však vyšlo najevo, že nemovitosti byly v roce 1998 převedeny na manžele M. Proti nim by však stěžovatel nemohl být úspěšný, neboť vůči němu žádnou povinnost neporušili, totéž platí i ve vztahu k uvedené společnosti, neboť v době zahájení řízení nemovitosti nedržela a nevlastnila. Tyto skutečnosti nenasvědčují tomu, že by stěžovateli vznikla škoda v žalované výši jednáním žalovaného, a tudíž zde není dána příčinná souvislost k případné škodě na straně stěžovatele, který se navíc mohl domáhat zaplacení kupní ceny soudní cestou na kupujícím, případně jiným způsobem ochránit svá práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nijak nezhodnotily skutečnost, že to byl žalovaný, kdo jej od samého počátku zastupoval. Mohl tedy navrhovat změnu žalobního petitu, případně podat návrh na změnu účastníků řízení či na přistoupení nových účastníků do řízení, což by prý zcela jistě vedlo ke stěžovatelově úspěchu ve věci. V tomto případě však žalovaný žádný z těchto kroků neučinil, čímž porušil své povinnosti uložené mu v zákoně č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění. K prokázání tohoto tvrzení pak stěžovatel předložil vyjádření České advokátní komory ze dne 5. 2. 2007, z něhož prý vyplývá závěr o porušení zákonných povinností advokáta při zastupování. V příčinné souvislosti s tímto porušením prý vznikla škoda v žalované výši. Vzhledem k tomu stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že kdyby žalovaný plnil řádně své povinnosti, nemusel by neúspěch ve věci nastat, a že tuto záležitost měl řešit soud až v rámci zahájeného řízení proti žalovanému, a to až po provedení všech jím zamýšlených důkazních návrhů. Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jeho požadavek je oprávněný a že jeho oprávněnost doložil, a dodal, že v příloze zasílá kopie rozhodnutí obecných soudů, z nichž jednoznačně plyne, že je osobou dlouhodobě splňující všechny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného zástupce, který by hájil jeho zájmy.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z napadených rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel svou žalobu na náhradu škody odůvodňoval tím, že žalovaný nepodal opravný prostředek proti shora označenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně a že jej o něm ani neinformoval. Obecné soudy v napadených rozhodnutí přitom řádně vysvětlily, proč žaloba postavená na takto formulovaném skutkovém základě úspěšná být nemůže. Tyto závěry ostatně předmětem ústavní stížnosti obecných soudů nejsou. Jestliže se pak v ústavní stížnosti objevuje jiný skutkový děj, od něhož je odvozován vznik zmíněné škody (tedy že žalovaný porušil svou povinnost advokáta, když nenavrhl změnu žalobního petitu, záměnu účastníků řízení či přistoupení nových účastníků, kterýžto postup by prý jistě vedl k úspěchu ve věci), je třeba připomenout, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a jeho úkolem není (nemůže být) posuzování toho, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků; úlohou Ústavního soudu je "pouze" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo.
Ústavní soud se vzhledem k výše uvedenému principu zaměřil na to, zda obecné soudy neposuzovaly stěžovatelovu žalobu příliš "formalisticky", a to v tom smyslu, že se striktně zaměřily na tvrzení stěžovatele, který příčinu vzniku škody spatřoval v nepodání odvolání a neinformování jeho osoby o vydání prvostupňového rozhodnutí, a že nevzaly v úvahu další skutečnosti v žalobě uváděné (zejména stran postupu žalovaného v předmětném soudním řízení). Je zřejmé, že stěžovatel jako právní laik - s ohledem na určitou složitost věci - nemusí být schopen v žalobě zcela přesně skutkově a právně argumentovat, avšak v případě, kdy by se mu dostalo odborné právní pomoci, mohla by jeho žaloba obstát.
K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl, a to ani s přihlédnutím ke skutečnostem uváděným v ústavní stížnosti. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by obecné soudy nevzaly v úvahu z hlediska právní odpovědnosti relevantní porušení povinností žalovaného při zastupování stěžovatele v předmětném soudním řízení, jež by mohlo být ze skutečností uváděných stěžovatelem v žalobě či dalších jeho podáních vyvozeno a jež by mohlo být v příčinné souvislosti s tvrzenou újmou. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti konkrétní pochybení označuje, když tvrdí, že žalovaný měl navrhnout změnu petitu zmíněné žaloby, nicméně již neuvádí, v jakém směru. Tvrdí také, že měl navrhnout záměnu účastníků řízení či přistoupení nových účastníků, dle všeho tak, aby na žalované straně stáli (i) manželé M. K tomu možno podotknout, že z výše zmíněného vyjádření České advokátní komory plyne, že prvně uvedený návrh učiněn byl, avšak se záměnou nesouhlasil žalovaný. Především však skutečnost, že některý z těchto návrhů nebyl podán, nijak nebránila a nebrání stěžovateli podat žalobu novou, tentokrát však proti manželům M., v případě jejíž důvodnosti by mohl být úspěšný. Takovouto žalobu ostatně také stěžovatel - jak plyne z přiloženého usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008 č. j. 28 Co 316/2008-77, 28 Co 317/2008, 28 Co 318/2008 - podal a již jen proto nebude do skončení daného řízení jisté, zda vůbec mohla předmětná škoda vzniknout. Jinou otázkou je ale eventuální úspěšnost takové žaloby, jak již zmínil odvolací soud, nicméně výsledek daného řízení nelze předjímat. Přitom nelze opomenout otázku uplatňování nároku na zaplacení kupní ceny, na což stěžovatele upozornil již odvolací soud.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu