ECLI:CZ:US:2009:3.US.2487.08.1
sp. zn. III. ÚS 2487/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Ivanem Stránským, advokátem v Jeseníku, Masarykovo náměstí 151/22, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2008 č. j. 17 C 257/2003-158 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008 č. j. 30 Co 218/2008-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 9. 2008, k výzvě Ústavního soudu doplněné podáním ze dne 14. 1. 2009, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 6. 2008 č. j. 30 Co 318/2008-166, jakož i jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 3. 2008 č. j. 17 C 257/2003-158, a to pro jejich zásah do jeho práv zajištěných čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 17 C 257/2003 zjistil, napadeným usnesením soudu prvního stupně byla v řízení, kde se stěžovatel domáhal náhrady škody, zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů s tím, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 ve spojení s §30 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K odvolání stěžovatele pak městský soud toto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy porušily svoji povinnost stanovenou zákonem i ústavním pořádkem, protože posuzovaly úspěšnost žaloby a nezabývaly se potřebou ochrany jeho zájmů, když nezohlednily jeho reálné možnosti a schopnosti uplatňovat v řízení práva ve vztahu k závažnosti konkrétní věci. Zájmem účastníka má být to, aby žaloba byla podána bez vad, přičemž s ohledem na složitost problému je předpokladem podání žaloby požadované zastoupení. Z žaloby má být zřejmé, že popsaný skutek dostatečně přibližuje porušení jeho práva vlastnit majetek a bez právního zástupce nemůže svůj nárok kvalifikovaně uplatnit, takže mu bude upřeno jeho právo na ochranu vlastnictví. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že je třeba vzít zřetel na dřívější usnesení obvodního soudu ze dne 24. 3. 2006, protože na ně obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení odkazuje. Ačkoliv byla, dle stěžovatele, jeho žádost zamítnuta z důvodu velmi pravděpodobné bezúspěšnosti uplatňování práva, v odůvodnění usnesení ze dne 24. 3. 2006 se uvádí, že "v části, v níž by žalobce mohl být s ohledem na aktivní a pasivní legitimaci účastníků ve sporu úspěšný, je žaloba zpracována v dostatečné kvalitě tak, aby ji bylo možno projednat". Z toho plyne, že pokud by mohl být alespoň částečně úspěšný, nemůže jít o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva. Také, pokud městský soud uvádí, že "k částce 850 000 Kč jsou v žalobě uplatněna pouze obecná tvrzení o nevyplacení mezd a odměn, která bez dalšího neumožňují dospět k závěru o tom, že se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva", připouští prý tím, že při doplnění tvrzení především o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a tvrzenou škodou by mohl být částečně úspěšný. Přitom otázka příčinné souvislosti je jednou z nejsložitějších, a právě proto stěžovateli měl být zástupce ustanoven. Stěžovatel rovněž namítá, že důvodem zamítnutí žádosti nemůže být poměrně kvalitní zpracování žaloby, jak uvedl obvodní soud v usnesení ze dne 24. 3. 2006. Stěžovatel - vycházeje z toho, že soudy zamítly jeho žádost, ač dospěly k závěru, že mohl být částečně úspěšný - vyložily ustanovení §138 odst. 1 a §30 o. s. ř. způsobem nepřípustně rozšiřujícím, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vede k porušení shora uvedených základních práv.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům vady v interpretaci a aplikaci shora citovaných ustanovení občanského soudního řádu, tedy tzv. jednoduchého práva, které jsou dle stěžovatelova názoru takové povahy, že věc posunují do ústavněprávní roviny. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Podmínky, za nichž lze (v daném případě) toto ústavně zaručené základní právo realizovat, stanoví §30 o. s. ř. Stěžovatel přitom ústavnost uvedeného zákonného ustanovení jako takového nenapadá a za daných okolností ani dle názoru Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo porušení uvedeného (či jiného) základního práva zakládat.
Posouzení toho, zda příslušné zákonné podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů jsou v tom kterém případě naplněny, je věcí obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu. Ten ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu pak lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Tato skutečnost ostatně je, jak patro z argumentace v ústavní stížnosti obsažené, stěžovateli známa. Ústavní soud se zaměřil na otázku, zda obecné soudy při interpretaci §30 o. s. ř. správně zohlednily význam, resp. dopad daného základního práva a zda při aplikaci uvedeného zákonného ustanovení nepostupovaly svévolně, tedy zda své důvody nevyhovění žádosti opřely o některý ze zákonných důvodů (ty jsou vymezeny jak pozitivně, a to nezbytností ochrany zájmů účastníka řízení, tak negativně, a to tak, že nesmí jít buď o svévolné, nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva) a zda své závěry řádně ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že se městský soud nezabýval potřebou ochrany jeho zájmů. Ústavní soud tuto námitku však shledal bezpředmětnou. Předně nutno zmínit usnesení obvodního soudu ze dne 24. 3. 2006. Na ně sice odkazuje i ústavní stížností napadené usnesení téhož soudu, jak stěžovatel uvádí, nicméně nelze přehlédnout, že se tak činí "zejména" ve vztahu k výčtu skutkových tvrzení. Z tohoto usnesení je pak patrno, že uvedený soud, jenž rozhodoval k žádosti o ustanovení zástupce (zde ovšem nikoliv z řad advokátů), shledal dosavadní stěžovatelovo zastoupení dostatečným. Hodnotil přitom, jak je žaloba zpracována, a následně dospěl k závěru, že je dostatečně kvalitní a že nic nebrání jejímu projednání. Současně již tehdy obvodní soud konstatoval, že s ohledem na obsah skutkových tvrzení jde "s největší pravděpodobností" o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a také vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl. Zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, k němuž došlo v napadeném usnesení, je ale opřeno pouze o důvod posledně uvedený, tj. že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Obvodní soud v tomto usnesení reagoval na změnu, k níž došlo v důsledku doplnění žaloby podáním ze dne 30. 7. 2007, kde stěžovatel "doplnil, resp. upřesnil a utřídil" dosavadní skutková tvrzení, a i přes tuto skutečnost dospěl ke stejnému závěru, kterýžto pak poměrně podrobně zdůvodnil.
Dále stěžovatel vytýká městskému soudu, že dospěl k závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva, ačkoliv u nároku na zaplacení 850 000 Kč (tato částka má představovat stěžovateli nevyplacené mzdy a odměny) prý připustil, že by - po doplnění skutkových tvrzení - mohl být, alespoň pokud jde o tuto část žalobního návrhu, úspěšný. Ovšem dle názoru Ústavního soudu nelze argumentaci městského soudu chápat takto, protože její interpretace nevychází z odůvodnění napadených usnesení jako celku i okolností daného případu. Stěžovatel, jak patrno ze soudního spisu, v žalobě přednesl poměrně obsáhlá skutková tvrzení, jež posléze, rovněž obsáhle, doplnil. Již z usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že je obvodní soud považoval za dostatečná k posouzení otázky, zda nejde o zřejmě neúspěšné uplatňování práva (viz výše), a dospěl k závěru, že tomu tak je, a to vzhledem k "předčasnosti" žaloby, což odůvodnil tím, že pokud stěžovatel uplatňuje náhradu škody jako jeden z konkursních věřitelů, do skončení konkursu nelze určit, zda a případně v jaké výši vznikla stěžovateli škoda, případně vzhledem k evidentní absenci stěžovatelovy aktivní věcné legitimace, přičemž vycházel z toho, že v daných souvislostech může tato legitimace svědčit společnosti IKOV, s. r. o. Těmto úvahám přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nic nevytýká.
Městský soud pak ve svém usnesení úvahy obvodního soudu rozvedl ve vztahu k jednotlivým nárokům. Jde-li pak konkrétně o nárok na zaplacení 850 000 Kč, městský soud poukázal na to, že stěžovatel tuto částku odvozuje od dříve vyplácených "mezd a odměn" ze strany společnosti IKOV, s. r. o. Z toho lze vyvodit (což ostatně také městský soud učinil), že by mohlo jít o stěžovatelovu pohledávku za uvedenou společností. V této souvislosti je třeba připomenout závěry soudu prvního stupně, jak byly zmíněny v předchozím odstavci. Má-li totiž stěžovatel vůči této společnosti postavení věřitele, může své pohledávky uplatňovat v probíhajícím konkursním řízení; v případě, že vystupuje z pozice vlastníka této společnosti, pak může, resp. musí uplatňovat své "nároky" jejím prostřednictvím. Protože se městský soud vůči názorům soudu prvního stupně nijak nevymezil, lze vycházet z toho, že pouze jeho argumentaci doplnil. Konstatoval nejprve, že stěžovatelova obecná tvrzení "bez dalšího neumožňují dospět k závěru o tom, že se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva", což by mohlo nasvědčovat stěžovatelově hypotéze. Uvedený soud však tento svůj závěr dále konkretizoval (byť s označením "navíc") úvahou o zřejmé neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a tvrzenou škodou, vycházeje z toho, že skutková tvrzení jsou vágní, resp. hypotetická. Z toho lze usuzovat, že skutková tvrzení - i bez eventuálního doplnění - byla "dostatečná" k tomu, aby městský soud mohl provést "předběžné" právní zhodnocení stěžovatelova nároku pro účely aplikace ustanovení §30 o. s. ř. Nelze tedy soudit, že by obecné soudy při posuzování stěžovatelovy věci postupovaly svévolně. Své zamítavé rozhodnutí opřely o zákonný důvod, přičemž se otázkou jeho naplnění zabývaly a své závěry dostatečně zdůvodnily. Z tohoto důvodu Ústavní soud prvek svévole v postupu obecných soudů, a tudíž i podmínek pro svou ingerenci do jejich rozhodování, neshledal.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu