ECLI:CZ:US:2009:3.US.2490.09.1
sp. zn. III. ÚS 2490/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. C., proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 5. 2009, č. j. P 107/2002-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel zavázán k plnění výživného pro nezletilou E. V. ve výši 500 Kč měsíčně od 8. 2. 2005 a od 1. 1. 2008 ve výši 700 Kč měsíčně; současně na dlužném výživném za období od 8. 2. 2005 do 31. 5. 2009 mu bylo uloženo zaplatit 29 275 Kč.
V ústavní stížnosti, jež směřuje proti tomuto rozhodnutí (soudu prvního stupně), stěžovatel namítá, že s ohledem na nezbytně nutné náklady, potřebné k zajištění vlastní obživy, není schopen výživné v soudem stanovené výši platit. Dodává též, že proti rozhodnutí soudu podal odvolání ke krajskému soudu, avšak podle jeho zjištění jej prý "tam soudkyně neposlala".
Z předložených listin a následného šetření Ústavní soud zjistil, že proti nyní stížností napadenému rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel vskutku dne 15. 6. 2009 odvolání, které bylo 2. 9. 2009 postoupeno Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, kde je vedeno pod sp. zn. 59 Co 385/2009; o odvolání stěžovatele dosud rozhodnuto nebylo (http://infosoud.justice.cz).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není samozřejmě splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které by bylo (posléze) vedeno na základě případného zrušujícího rozhodnutí o opravném prostředku. Tím, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo podáno odvolání, je tak nastolen stav, v níž má stěžovatel k dispozici právní prostředky k ochraně svých práv, jež dosud probíhající řízení skýtá.
Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti tedy plyne, že ústavní stížnost lze (coby přípustnou) projednat až teprve tehdy, když tyto opravné prostředky byly vyčerpány, a naopak, do tohoto okamžiku, je proto nutné ústavní stížnost považovat za nepřípustnou.
Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval žádné důsledky z nedostatku povinného zastoupení stěžovatele, neboť ani odstranění tohoto procesního nedostatku by se dovozených závěrů nemohlo objektivně jakkoliv dotknout.
Současně se též stěžovateli připomíná, že Ústavnímu soudu nepřísluší "zaujímat" k napadenému rozhodnutí jakékoliv stanovisko a poskytovat ani jím požadovanou "radu" k vyřešení osobních poměrů tímto rozhodnutím založených.
Jako ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj