ECLI:CZ:US:2009:3.US.2501.08.1
sp. zn. III. ÚS 2501/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem AK Ritter - Šťastný se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti výroku pod bodem II. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 17. července 2008 č. j. 69 Co 81/2008-249, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výrok II. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 17. 7. 2008 č. j. 69 Co 81/2008-249, kterým podle jeho názoru bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení tohoto práva mělo dojít tak, že označený soud jako soud odvolací poté, co bylo odvolání žalovanou vzato zpět, odvolací řízení zastavil, avšak dospěl při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení k nesprávnému závěru, že žádný z účastníků nemá na ně právo, protože prý stěžovateli, i když prostřednictvím svého advokáta doručil soudu prvního stupně písemné vyjádření k odvolání, žádné náklady v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly.
II.
Ústavní soud z vyžádaného spisu vedeného Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 26 C 139/2006 zjistil, že stěžovatel (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) se po žalované L. M. domáhal vypořádání již zaniklého společného jmění manželů (dále jen "SJM").
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2007 č. j. 26 C 139/2006-222 podala žalovaná odvolání (č. l. 226), které bylo advokátu stěžovatele doručeno dne 3. 1. 2008 (č. l. 227). Své odvolání žalovaná doplnila dne 23. 1. 2008 (č. l. 231).
Dne 30. 1. 2008 obdržel soud prvního stupně vyjádření stěžovatele k odvolání žalované. Jak vyplývá z prezentačního razítka na tiskopisu "předložení věci k rozhodnutí o odvolání", odvolání včetně jeho doplnění a připojených spisů bylo odvolacímu soudu doručeno dne 6. 2. 2008 (č. l. 235).
Dne 4. 7. 2008 obdržel odvolací soud "zpětvzetí odvolání žalované" proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že žalovaná navrhovala, aby odvolací soud řízení zastavil a "žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení". Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17. 7. 2008 č. j. 69 Co 81/2008-249 odvolací řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení nárok (výrok II.).
Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení soud uvedl, že za použití ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. rozhodl "negativně", neboť žalovaná z procesního hlediska sice zavinila, že řízení muselo být zastaveno, ale stěžovateli s ohledem na obsah spisu v souvislosti s odvolacím řízením "žádné náklady nevznikly".
III.
Ústavní soud se ve své judikatuře již mnohokrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces. K otázce náhrady nákladů řízení uvádí, že tato problematika nemůže být (zpravidla) předmětem ústavně právní ochrany, neboť tato otázka a její posouzení ze strany obecných soudů v konkrétních řízeních, i když se citelně může dotknout některého z účastníků řízení, ve valné většině případů nedosahuje úrovně zakládající porušení ústavnosti.
Ústavní soud také (opakovaně) v souvislosti s posuzováním a rozhodováním obecných soudů v otázce náhrad nákladů řízení konstatuje, že rozhodování je v zásadě jen v kompetenci obecných soudů, jak vyplývá z ústavně zaručeného principu nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, proto v takových případech postupuje nanejvýš zdrženlivě. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenzi jen v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících tuto část řízení. Takové překročení mezí procesních pravidel může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle.
Ústavní soud obvykle v souvislosti s rozhodováním obecných soudů v této otázce mimo jiné také poznamenává, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanické, ale musí mít oporu v komplexním zhodnocení celého případu, včetně obsahu připojeného spisového materiálu. Tedy jinak řečeno, rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí vycházet jak ze správné aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona, v daném případě zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak i z vyhodnocení všech okolností případu známých soudu v době rozhodování (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05 a sp. zn. IV. ÚS 1/04).
Na projednávanou věc aplikoval odvolací soud ustanovení §224 odst. 1 a ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., neboť správně vyšel ze zjištění, že odvolací řízení muselo být zastaveno, aniž ve věci bylo jednáno poté, co žalovaná vzala své odvolání zpět.
Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilních sporech v situaci, v níž dojde k zastavení řízení. Citované ustanovení o. s. ř. spolu s dalšími upravujícími rozhodování o náhradě nákladů řízení je teorií i praxí vykládáno ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha. C. H. BECK, 2006, str. 662). Ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradě nákladů řízení, která jako celek je ústavně souladná.
Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu