ECLI:CZ:US:2009:3.US.2506.09.1
sp. zn. III. ÚS 2506/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti K. V., právně zastoupeného Jiřím Brátkou, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Riegrova 336/5, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. 42 To 62/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 11. 2008 č. j. 1 T 111/2008-299, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:´
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 11. 2008 uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. l, 2 písm. c) trestního zákona, za nějž byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku při zrušení výroku o trestu dle trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2007 sp. zn. 2 T 100/2007. Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel spolu s obžalovaným K. odvolání, která však Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 jako nedůvodná zamítl.
Výše uvedené trestné činnosti se stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustil (zkráceně řečeno) tím, že spolu s odsouzeným K. dne 22. 5. 2007 v době od 18:45 hod do 19:00 hod. v garáži domu čp. 1088/65 na ulici Kmochova v Třebíči, po předchozí domluvě a přípravě přistoupili nečekaně k poškozenému Z. Z., který vystupoval ze svého osobního automobilu, odsouzený K. nasadil poškozenému na ruce kovová pouta a stěžovatel mu přiložil ke spánku krátkou střelnou zbraň nezjištěného typu a značky. Odsouzený K. opakovaně nabádal stěžovatele, ať poškozeného Z. zastřelí, přičemž společně uchopili poškozeného a násilím se jej snažili odvést k zaparkovanému vozidlu tov. zn. Škoda Favorit, zaparkovanému cca 50m od garáže na téže ulici, přičemž poškozený se tomuto vzpíral a hlasitě volal o pomoc. Incident sledovalo z oken sousedních bytů vícero osob, některé bezprostředně proti obžalovaným zakročily, takže tito svého jednání zanechali, utekli ke svému zaparkovanému vozidlu a z místa činu odjeli, následně vozidlo odstavili na jiném místě v Třebíči. Poškozený Z. utrpěl při tomto napadení pohmoždění, povrchové odřeniny obou zápěstí s otokem a psychické trauma, v důsledku čehož byl uznán práce neschopným do 8. 6. 2007.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vytýkal obecným soudům způsob, jaký bylo prováděno dokazování a hodnoceny jednotlivé důkazy, pokud jde o identifikaci osob pachatelů výše popsaného skutku. Stěžovatel zdůraznil, že on i odsouzený K. od počátku popírají svou vinu trestným činem. Skutkové závěry obecných soudů jsou dle názoru stěžovatele vykonstruovány na základě jednostranného hodnocení výpovědi svědka Š. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že to byl právě svědek Š., který napadení poškozeného Z. zorganizoval, přičemž nařčením stěžovatele a odsouzeného K. se Š. snažil zároveň zbavit nepohodlných věřitelů. Ostatní svědci, včetně poškozeného, před spácháním trestného činu stěžovatele ani druhého z odsouzených neznali.
Ztotožnění stěžovatele a odsouzeného K. jako pachatelů trestného činu proběhlo dle argumentace ústavní stížnosti nezákonným způsobem. Během trestního řízení nebyla provedena rekognice ve smyslu ust. §104b tr. řádu; namísto toho byli svědci toliko v hlavním líčení nepřípustným návodným způsobem tázáni státním zástupcem, zda stěžovatele a odsouzeného K. jako pachatele trestného činu poznávají. Odpovědi řady svědků přitom byly rozporné a nejednoznačné. Takový způsob výslechu svědků dle stěžovatele odporuje zásadám stanoveným v ust. §101 odst. 3 věta druhá tr. řádu. Dle stěžovatele obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly důsledně dle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, neboť provedené důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch stěžovatele, ať již jde o výpověď svědka Š. či vypovídací hodnotu záznamů z bezpečnostních kamer České spořitelny.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecných soudů ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dal již ve svých rozhodnutích mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů, natož vrcholem této soustavy (srov. čl. 81 až 83 a čl. 90, 91 Ústavy ČR). Nepřísluší mu tudíž role superrevizního orgánu, který by řízení, před obecnými soudy pravomocně skončená, perfekcionisticky "vylepšoval" v rovině práva jednoduchého, popř. přehodnocoval výsledky obecnými soudy provedeného dokazování. Ústavní soud přezkoumává z podnětu individuální ústavní stížnosti napadená rozhodnutí jen z hlediska eventuálního porušení ústavně garantovaných základních práv. Hodnotí přitom ústavnost a spravedlnost řízení a odůvodněnost napadených rozhodnutí jako celku.
Projednávaná ústavní stížnost má své těžiště v důkazní polemice se závěry obecných soudů ohledně věrohodnosti výpovědí svědků, popř. relevance některých důkazů. Nejprve je nutné konstatovat, že stěžovatel do značné míry dezinterpretuje odůvodnění napadených rozhodnutí. Tato rozhodnutí, včetně usnesení krajského soudu o odvolání stěžovatele, již obsahují vyčerpávající rozbor, v podstatných bodech vyvracející námitky skutkového i procesního rázu, které stěžovatel uplatňuje v nyní projednávané ústavní stížnosti, a které již byly součástí jeho obhajoby v trestním řízení.
Pokud jde o způsob identifikace stěžovatele a odsouzeného K. jako pachatelů trestného činu, je třeba zdůraznit, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Nelze tudíž považovat za ústavněprávně relevantní vadu, pokud orgán činný v trestním řízení ke ztotožnění určitých osob svědky nepoužije postup dle §104b tr. řádu. Námitkou, že postup při výslechu svědků v hlavním líčení odporoval zásadě dle §101 odst. 3, se již v napadeném usnesení zabýval odvolací soud. Konstatoval, že otázka na vyslýchané svědky se pohybovala na hranici otázky návodné, a bylo věcí soudu prvého stupně, zda takovou otázku připustí či nikoliv. Odvolací soud však především zdůraznil, že soud prvého stupně měl k závěru o vině obžalovaných k dispozici i řadu jiných důkazů.
Ústavní soud považuje tento závěr odvolacího soudu za významný i z hlediska ústavněprávního přezkumu. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je dostatečně patrné, že roli klíčového usvědčujícího důkazu sehrála v projednávané věci výpověď svědka Š., který jako jediný ze svědků znal odsouzené již před spácháním trestného činu. Otázkou věrohodnosti tohoto svědka se poměrně podrobně a přesvědčivě zabýval soud odvolací (str. 3). Ústavnímu soudu tu nezbývá než konstatovat, že samo hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi se ústavněprávnímu přezkumu zpravidla vymyká, a to již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti. V trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je výpověď určitého svědka. Rozhodnutí o vině trestným činem tu za dodržení dalších zásad dokazování neznamená a priori porušení presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo (srov. namátkou usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, dostupná v databázi NALUS). V projednávané věci je výpověď uvedeného svědka navíc podporována řadou dalších svědeckých výpovědí učiněných v hlavním líčení a nepřímých důkazů, týkajících se pohybu obžalovaných v dosahu místa činu v inkriminovanou dobu. Obsah výpovědí tázaných svědků přitom nevede k závěru, že tito svědci byli reálně ovlivněni formou položených otázek ohledně identifikace pachatelů. Lze odkázat na odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde nalézací soud podává obsah výpovědí svědků M. a A. (str. 4).
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné závady, které by měly ústavněprávní relevanci. Obecné soudy v trestní věci stěžovatele ke svým skutkovým závěrům dospěly způsobem, který odpovídá zásadám dle ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.
S ohledem na to byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu