ECLI:CZ:US:2009:3.US.262.09.1
sp. zn. III. ÚS 262/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 49, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1432/2008, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2008 č. j. 3 To 75/2008-2757 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 49 T 4/2002-2666, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 2. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 49 T 4/2002-2666 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. z."), omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 a 2 tr. z. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 písm. b) tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 13. 8. 2008 č. j. 3 To 75/2008-2757 podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Následně stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1432/2008 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Napadá-li stěžovatel (posuzováno z hlediska petitu ústavní stížnosti) výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatel sice podal dovolání formálně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání uplatněné námitky (převážně skutkové povahy) však nebylo možno pod tento a ani jiný dovolací důvod ve smyslu §265b tr. ř. podřadit. V ústavní stížnosti přitom stěžovatel proti tomu, jak bylo jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu posouzeno, žádné konkrétní námitky nevznesl, resp. ústavněprávní konformitu jeho rozhodnutí nezpochybnil. Za takové situace je z hlediska ústavně právního přezkumu dostačující, jsou-li v odůvodnění tohoto usnesení závěry ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě) odůvodněny. Protože tomu tak v nyní posuzovaném případě dle názoru Ústavního soudu bylo, nutno považovat ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněný návrh.
Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností v části, v níž je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm zároveň počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu než uvedeného v §265b tr. ř., pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s nímž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti), a je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva; tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu