ECLI:CZ:US:2009:3.US.2746.08.1
sp. zn. III. ÚS 2746/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Michalem Zákravským, advokátem se sídlem v Šumperku, Langrova 7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2008, č. j. 4 To 51/2008-28, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 7. 2008, č.j. 28 Nt 53/2008-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jež byla vydána v trestní věci o obnovu řízení, a jimiž byl jeho návrh, aby byla obnova povolena, zamítnut. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížností stěžovatel obecným soudům vytýká, že v souvislosti s jeho tvrzením, že "nikdy nedošlo k převzetí vozidla Avia D 75-N s příslušenstvím", a že tedy "další leas. splátky" neuhradil v souladu s ustanovením §635 odst. 1 obch. zák., nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazu svědeckou výpovědí řidiče F. P.; jeho výpověď k průkazu, zda došlo k předání vozidla, navrhl již v původním řízení, avšak Policie České republiky tehdy poskytla nesprávnou informaci, že tento svědek zemřel. Dále stěžovatel poukazuje na vyjádření Veřejného ochránce práv, že v souvislosti s leasingovou smlouvou týkající se vozidla Mazda Premacy 2.0 DiTD 100 dojít k páchání trestného činu nemohlo, jelikož "nedošlo k vybočení z roviny obchodního práva". Uvádí též, že předmětná smlouva byla "zcela finančně vyrovnána 12 měsíců před sdělením obvinění stěžovateli", čímž závazek podle §352 odst. 1 obch. zák. zanikl, a "ze strany údajně poškozených nikdy nedošlo k podání trestního oznámení či uplatnění náhrady škody".
V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 16. 3. 2007, č.j. 29 T 2/2006-1299, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deset let. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2007, č.j. 4 To 50/2007-1375, zamítnuto, a téhož dne se rozsudek (o vině stěžovatele) stal pravomocným.
Soud prvního stupně návrh na povolení obnovy v záhlaví označeným usnesením zamítl poté, co dospěl k závěru, že "zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení v trestní věci" stěžovatele dány nejsou, jelikož "skutečnosti, které podle odsouzeného možnost obnovy řízení zakládají", nejsou novými skutečnostmi, neboť byly známy již v době rozhodování nalézacího i odvolacího soudu. Důvod obnovy nezakládá okolnost, že "v případě vozidla Avia jím zastupovaná firma toto vozidlo s požadovanou úpravou nepřevzala"; soud zde připomenul, že odpovídající námitka byla již v původním řízení "akceptována, což našlo svého odrazu i ve skutkovém popisu jednání v bodě II. 1 a)", přičemž důsledky odtud plynoucí "byly podrobně rozebrány v písemném vyhotovení rozsudku, zejména na stranách 27 až 29, a právní analýza tohoto skutku pak byla provedena zejména na stranách 31 až 33." Rozhodnou novou skutečnost "z důvodů, které jsou uvedeny v písemném vyhotovení rozsudku", nepředstavuje, uvedl soud prvního stupně, ani prověřování stěžovatelova trestního oznámení proti zástupcům společnosti HAGEMANN MOTOREN, s. r. o., v němž obrací pozornost k otázce, zda se "v souvislosti s vozidlem značky Avia vůči němu dopustili či nedopustili trestných činů zpronevěry podle §248 tr. zákona, resp. podvodu podle §250 tr. zákona". Výsledek původního řízení konečně nejsou způsobilé zvrátit ani výtky týkající se vozidla Mazda Premacy, poněvadž již v původním řízení "nalézací soud věděl, že předmětné vozidlo bylo zajištěno a vráceno poškozenému (viz např. strana 23 písemného vyhotovení rozsudku)". Okolnost, že předmět leasingu byl zajištěn a vrácen poškozenému ostatně odsouzeného trestní odpovědnosti nezbavuje (str. 32 až 33 rozsudku).
Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako neodůvodněnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a poukázal na "podrobné, zákonné a logické odůvodnění napadeného usnesení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy poukazuje výlučně na okolnosti, jež byly posuzovány v původním řízení; se stěžovatelovými výhradami se obecné soudy též adekvátně již dříve vypořádaly, a na tehdejší závěry se v napadených rozhodnutích o stěžovatelově návrhu na obnovu řízení explicite, konkrétními odkazy, odvolaly. Podstatou argumentace ústavní stížnosti je tím pokračující polemika stěžovatele s obecnými soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; závěry obecných soudů proto nelze identifikovat ani s excesem ani svévolí a napadená rozhodnutí jsou rovněž přiléhavě (logicky a srozumitelně) odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány.
V podrobnostech, a již jen stěžovateli na vysvětlenou, lze poznamenat dvojí:
1/ Ani výpověď svědka F. P., kterou mělo být prokázáno "nepřevzetí" vozidla Avia D 75-N s příslušenstvím, nemohla rozhodnutí vydaná v původním trestním řízení relevantně zpochybnit, jestliže již soud prvního stupně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí poukazem na příslušné části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 3. 2007, č.j. 29 T 2/2006-1299, připomenul, že "nebylo řádně prokázáno, že by M. D. vozidlo zn. Avia poté, co bylo převezeno do opavského závodu HAGEMANN MOTOREN opět převzal" (procesní spis vedený Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 2/2006, č. l. 1326). Obdobné platí o stěžovatelem namítaném trestním oznámení proti zástupcům společnosti HAGEMANN MOTOREN, s. r. o.
2/ Právní stanovisko Veřejného ochránce práv sice není v procesním spisu zařazeno, avšak i pokud má odkaz na něj reálný podklad, přiměřeně se uplatní judikatorně standardní závěr, že pozdější právní názor o otázce, kterou obecný soud dříve posoudil ve svém rozhodnutí jinak, není skutečností dříve v trestním řízení neznámou, která by mohla být důvodem pro povolení obnovy řízení (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 82/2001, uveřejněný pod R 13/2002 tr. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Jan Musil
předseda senátu