ECLI:CZ:US:2009:3.US.275.09.2
sp. zn. III. ÚS 275/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Opavě, 28. října 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2008, č. j. 12 Co 536/2007-175, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 4. 2007, č. j. 12 C 22/2007-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 12 C 22/2007 se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 4. 2007, č. j. 12 C 22/2007-98, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. 6. 2007, č. j. 12 C 22/2007-102, byla zamítnuta žaloba o výživné mezi manžely, jíž se stěžovatel domáhal, aby žalované V. B. bylo uloženo platit mu výživné 3 000 Kč měsíčně; o nákladech řízení rozhodl soud tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na jejich náhradu 12 633 Kč.
K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 12 Co 536/2007-175 1) zastavil řízení co do částky požadovaného výživného 500 Kč za dobu od 1. 2. 2007 do 31. 1. 2008 a co do částky 2 000 Kč za dobu od 1. 2. 2008 do budoucna, 2) ve zbývající části co do částky 1 500 Kč za dobu od 1. 2. 2007 do 31. 1. 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, 3) ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalované 39 400 Kč, a konečně, 4) na nákladech odvolacího řízení zavázal stěžovatele uhradit žalované 30 456 Kč. Odvolací soud s poukazem na ustanovení §91 odst. 1, 2 a §96 odst. 1, 2 zákona o rodině uvedl, že v řízení byly zohledněny nejen příjmy obou účastníků, ale též i další osobní poměry (zejména vyživovací povinnost k dětem), jakož i potřeby obou účastníků s ohledem na již neexistující společnou domácnost. Při porovnání rozhodných poměrů přihlédl zejména k tomu, že žalovaná v rozhodném období sdílela společnou domácnost s dětmi, a potřeby domácnosti i dětí zajišťovala ze svých příjmů; stěžovatel přispíval na výživu dětí pouze částkou výživného ve výši, jež nebyla "způsobilá uhradit ani ty nejzákladnější potřeby". Poměry na straně obou účastníků proto vyhodnotil jako "v zásadě srovnatelné", resp. po zohlednění příjmových poměrů žalované společně s posuzovanými osobami uzavřel, že nedosahovaly ani částky, jež měl v rozhodném období k dispozici stěžovatel. Rozsudek Nejvyššího soudu "R 62/70", na nějž se stěžovatel odvolával, neshledal pro věc rozhodným, neboť z něj podle jeho názoru nelze dovozovat, že by neměly být přiměřeným způsobem zohledňovány též náklady každého z manželů na zajištění bydlení. Vzhledem k zjištěným poměrům žalované neshledal důvodným ani užití §150 o. s. ř., k němuž se uchýlil soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení; v odůvodnění výroku o nákladech odvolacího řízení pak poznamenal, že pokud byly při vyhlášení rozsudku uvedeny náklady ve výši 31 056 Kč, stalo se tak v důsledku početní chyby a tato "nesprávnost" byla napravena přímo v písemném vyhotovení rozsudku.
Podle stěžovatele oba soudy tím, že zamítly jeho návrh na přiznání výživného, "zcela popřely" zásadu rovnosti "muže a ženy v manželství" a fakticky jej diskriminovaly. Odvolací soud se navíc "racionálně" nevypořádal s jeho námitkou, že rozhodnutí soudu prvního stupně je "zásadně odlišné" od rozsudku téhož soudu, jímž bylo za "shodné faktické a právní situace" výživné přiznáno, kdy soud "provedl součet příjmů žalobkyně a žalovaného", tento "vydělil dvěma", a výživné určil k vyrovnání rozdílu mezi příjmy. Oba soudy též nezohlednily, že "zásadním způsobem" zajišťuje materiální potřeby svých dětí, a to právě hrazením všech nákladů spojených s užíváním bytu, který žalovaná svévolně a bezdůvodně opustila, čímž se spolu dětmi "vystavila nepříznivé finanční situaci"; přestože poukazoval na "známý judikát R 62/70", soudy naopak využily náklady žalované na bydlení k "jeho tíži". V rozhodném období syn M. již dosáhl zletilosti, a je tudíž nutno na něj pohlížet jako na osobu, jež je "povinnou podílet se na zajištění nákladů společné domácnosti". Porušení práva na spravedlivý proces shledává posléze stěžovatel i v tom, že ve výroku o nákladech odvolacího řízení byl "zásadní rozpor" mezi jeho zcela neurčitým vyhlášením a písemným zněním.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o.s.ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele z jeho tvrzené neúplnosti, obsažené v ústavní stížnosti, nenaplňují.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech žalované i stěžovatele jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) vytýká neúplnost (resp. jednostrannost) a oponuje hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim odvolací soud přičítal. Bylo však řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu však stěžovatel vyzývá.
Deficit spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s namítaným porušením čl. 90 Ústavy) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Ani tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů splněny nejsou.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že oba soudy vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného mezi manžely a kriterií pro jeho určení (§96 odst. 1 zákona o rodině) a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že právě rozhodné ustanovení §96 odst. 1 vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel).
Opírá-li stěžovatel své tvrzení o porušení zásady rovnosti účastníků v řízení o rozsudek téhož soudu vydaný v řízení o výživném manželky v jiné právní věci, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že učiněné právní závěry byly výsledkem jiných zjištění o poměrech účastníků, jež vycházely předně z hodnocení příjmové potencionality tehdy žalovaného účastníka (ve smyslu §96 odst. 1, věty druhé, zákona o rodině); nešlo tedy o "prostý matematický propočet" a "dorovnání" příjmů, jak se domnívá stěžovatel.
Při rozhodování o výživném mezi manžely "nestačí zjistit jen výši příjmů manželů, ale je třeba zjišťovat v jednotlivém případě nejen osobní, rodinné a majetkové poměry každého z nich, ale i konkrétní míru potřeb danou povahou práce, způsobem života, zdravotním stavem každého z manželů, popřípadě jinými závažnými okolnostmi; soud musí též přihlédnout i k péči o společnou domácnost a ....... uvážit i péči o nezletilé děti; teprve po zjištění všech uvedených skutečností může soud dojít ke správnému závěru o zásadně stejné hmotné a kulturní úrovni obou manželů" (srov. sp. zn. Cpj 36/77, Zhodnocení rozhodování soudů o výživném mezi manžely provedené Nejvyšším soudem, in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2-3/1978, č. judikátu R 3/1978).
Obecné soudy postupovaly v souladu s konstantní rozhodovací praxí, jestliže vycházely nejen z příjmů, které žalovaná i stěžovatel dosahovali v posuzovaném období, ale i z celkového hodnocení jejich majetkových poměrů; adekvátně též přihlédly ke skutečnosti, že žalovaná žije ve společné domácnosti se dvěma dětmi, jejichž výživu a ostatní potřeby zajišťuje z velké části sama, když stěžovatel se na jejich výživě podílí pouze formou stanoveného výživného. Tato zjištění se pak logicky promítla i do hodnocení majetkových poměrů žalované a negativního vymezení jejích možností ve vztahu k požadavku stěžovatele, aby vůči němu plnila vyživovací povinnost.
Zcela nepřiléhavé je tvrzení stěžovatele, že jedno z vyživovaných dětí (syn) již dosáhlo zletilosti, a bylo tudíž jeho povinností "podílet se na zajištění nákladů společné domácnosti"; je totiž zřejmé, že se v rozhodném období studiem na střední škole nadále připravoval na budoucí povolání. Ve smyslu §85 odst. 1 zákona o rodině bylo proto nutno na něj pohlížet jako na dítě, jež se není schopno samo živit, a rodičům vůči němu trvá (resp. v rozhodném období trvala) vyživovací povinnost.
Odvolací soud se ve vztahu k posuzování majetkových poměrů obou účastníků též odpovídajícím a rozumným způsobem vyrovnal se závěry, podávajícími se ze stěžovatelem odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 110/67 (R 62/70), přičemž správně dovodil, že do posuzovaných poměrů účastníků žádný dopad zjevně mít nemohly.
Neobstojí ani námitka stěžovatele o "zásadním rozporu" mezi formulací výroku o nákladech odvolacího řízení při vyhlášení rozsudku a jeho písemným vyhotovením, jestliže - jak se podává z protokolu o jednání - odvolací soud při vyhlášení rozsudku vyslovil pouze povinnost stěžovatele tyto náklady žalované uhradit (co do základu) s tím, že jejich výše bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku (srov. §151 odst. 3 o. s. ř.). "Upřesňující" část výroku v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je tedy bez významu.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak tomu bylo i v dané věci.
Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Jan Musil
předseda senátu