ECLI:CZ:US:2009:3.US.2776.08.1
sp. zn. III. ÚS 2776/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Hanou Levovou, advokátkou v Karlových Varech, Polská 4, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 8. 2008 č. j. 40 PP 226/2008-14 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2008 č. j. 6 To 498/2008-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 9. 11. 2008, resp. 18. 12. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byly porušeny čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 40 PP 226/2008, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 2. 2005 sp. zn. 5 T 1/2005 uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let a 8 měsíců. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 22. 9. 2003 sp. zn. 2 T 135/2003 byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, za který mu byl uložen trest obecně prospěšných prací, avšak následně byl tento trest přeměněn na trest odnětí svobody v délce 125 dnů. Stěžovatel započal výkon trestu dne 4. 1. 2005 a předpokládaný konec trestu je dne 7. 1. 2012.
Stěžovatel podal dne 12. 6. 2008 žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (lhůta pro podmíněné propuštění je splněna od 6. 7. 2008). Poukázal na své dobré chování a plnění povinností ve výkonu trestu (byl opakovaně odměněn a přeřazen do mírnější věznice) a na to, že má zajištěno rodinné zázemí a podmínky pro návrat do normálního života a již se ponaučil.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 25. 8. 2008 pod č. j. 40 PP 226/2008-14 žádost zamítl. Soud shledal splněnou podmínku lhůty i podmínku řádného chování a plnění povinností dle §61 odst. 1 trestního zákona. Žádosti však nevyhověl pro nesplnění třetí podmínky stanovené v §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona, tedy měl za to, že nelze (v dané fázi) od stěžovatele očekávat vedení řádného života.
Stěžovatel podal stížnost s obdobnou argumentací a s tím, že i jeho děti (6, 14 a 15 let) jej potřebují.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 9. 2008 č. j. 6 To 498/2008-22 stížnost zamítl, když se ztotožnil se závěry soudu prvostupňového.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že při posouzení otázky, zda povede řádný život, nelze vycházet z jeho trestní minulosti a z toho, že již byl dříve odsouzen, když tresty již vykonal (odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 715/04), ale z hodnocení jeho polepšení a ze zjištění, jaké podmínky má vytvořeny pro přechod do normálního života. Soudy dle stěžovatele neprovedly ke zjištění splnění podmínky dle §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona žádné zjišťování, přestože stěžovatel uváděl, že by měl zajištěno rodinné i pracovní zázemí. Je také názoru, že pokud zákon pokládá výkon poloviny trestu za dostačující, nelze tvrdit, že tato doba je z hlediska převýchovy příliš krátká. Stěžovatel má za to, že soudy vyložily třetí podmínku pro podmíněné propuštění extenzivně, bezdůvodně jeho žádosti nevyhověly a své závěry řádně neodůvodnily.
Okresní soud v Karlových Varech se vyjádřil tak, že ve věci neshledal žádná svá pochybení.
Krajský soud v Plzni k ústavní stížnosti uvedl, že na podmíněné propuštění není zákonný nárok, tedy uplynutí stanovené doby a dobré chování ještě nemusí automaticky znamenat vyhovění žádosti. Je třeba rovněž naplnit podmínku předpokladu budoucího řádného života. Zde se zvažuje účel trestu, další významné okolnosti a to, zda pro společnost není příliš velké riziko stěžovatelovy recidivy. Soud je povinen se zde zabývat trestní minulostí stěžovatele, osobními a charakterovými vlastnostmi stěžovatele a jeho postojem ke společenskému řádu i prostředí, ve kterém žil. Závažnost spáchaného trestného činu se pak projeví při hodnocení stupně nápravy a při prognóze dalšího chování stěžovatele. Dále stížnostní soud shrnul minulou trestnou činnost stěžovatele - od roku 1991 celkem dvanáctkrát trestně projednáván, opakovaná úmyslná trestná činnost majetková i násilná, opakovaně odsouzen i za zvlášť závažné úmyslné trestné činy, z předchozích trestů si nevzal ponaučení.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, upravené v ust. §61 odst. 1 trestního zákona, je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. Posouzení splnění zákonných podmínek je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily.
V dané věci se obecné soudy shodly na splnění dvou podmínek dle §61 odst. 1 trestního zákona, tedy podmínky lhůty a podmínky řádného chování a plnění povinností. Oba soudy však také dospěly k závěru, že není splněna třetí podmínka, tedy že by mohly od stěžovatele (jednoznačně) očekávat vedení řádného života [§61 odst. 1 písm. a) trestního zákona]. Poukázaly na předchozí opakovanou trestnou činnost stěžovatele (i na opakované odsouzení za zvlášť závažnou úmyslnou trestnou činnost - loupeže, znásilnění, ublížení na zdraví), které se dopouštěl kontinuálně, v krátkém časovém odstupu od předchozího uložení nebo vykonání trestů (a to i dlouhodobých trestů). Předchozí uložené ani vykonané tresty na stěžovatele nezapůsobily tak, aby změnil své chování, a nelze tak jednoznačně dospět k závěru, že nynější trest (jeho polovina) zapůsobil na stěžovatele tak, že bude vést řádný život. Konstatovaly, že stěžovatel si nevážil ani dobrodiní jednoho trestu obecně prospěšných prací, když tento musel být přeměněn (stěžovatel neodpracoval ani hodinu) a stěžovatel navíc krátce po jeho uložení znovu spáchal trestný čin loupeže. Rovněž poukázaly na dobrodiní upuštění od uložení souhrnného trestu v jedné stěžovatelově trestní věci a také na to, že stěžovatel byl přeřazen do mírnější věznice, tedy jeho snaha po nápravě se neminula účinkem. Žádost stěžovatele o podmíněné propuštění považovaly za předčasnou, když s ohledem na délku uloženého trestu, množství a charakter trestné činnosti v minulosti a délku uložených trestů, je třeba, aby byl proces převýchovy dokonán.
Ústavní soud, který není další instancí obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, které obecné soudy vedly k rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem relativně neurčitého pojmu "očekávání, že stěžovatel povede v budoucnu řádný život" [§61 odst. 1 písm. a) trestního zákona], se z přezkumné činnosti Ústavního soudu zjevně vymyká. V rovině ústavněprávního přezkumu tak zůstává k zohlednění hledisko respektu k principům spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu) zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy Ústavní soud je především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, tyto s ohledem na zjištěné skutečnosti nemohou (zatím) očekávat, že by stěžovatel při případném podmíněném propuštění vedl řádný život. Výše uvedená odůvodnění závěru obecných soudů považuje Ústavní soud za dostatečná a přiléhavá. Na rozdíl od stěžovatele nemá Ústavní soud za to, že by soudy shledaly nenaplnění třetí podmínky podmíněného propuštění toliko z důvodu dřívějšího odsouzení stěžovatele. Naopak, soudy ze spáchaných trestných činů od roku 1991, jejich množství, charakteru a časového odstupu, a především z druhů a délky uložených trestů a chování stěžovatele po uložení či vykonání trestů, usuzovaly evidentně na osobnost stěžovatele, dosavadní (ne)působení uložených trestů na stěžovatele, a rovněž na (malý) vliv stěžovatelova prostředí a rodiny na jeho chování. Poukázaly také na dobrodiní poskytnutá stěžovateli (uložení alternativního trestu si stěžovatel nevážil, odmítl jej vykonat, a proto musel být tento trest přeměněn na trest odnětí svobody) a na to, že dobré chování stěžovatele ve věznici nepřišlo vniveč.
Stěžovatel namítl, že soudy neprovedly žádné zjišťování ohledně rodinného a pracovního zázemí, na které stěžovatel poukazoval. Z protokolu o veřejném zasedání u prvostupňového soudu však vyplývá, že stěžovatel k přečteným listinným důkazům (jeho žádosti, zprávě věznice, hodnocení, RT a dvou trestních spisů) ničeho nenamítal a nedoplňoval a rovněž nenavrhoval žádné další důkazy. Rovněž ve své stížnosti jen obecně uváděl dobré podmínky návratu do normálního života a to, že se chce věnovat dětem. Ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké zjišťování k osobním poměrům má stěžovatel na mysli. Ústavní soud přitom nepovažuje závěry soudů za libovolné, pokud tyto, i přes obecný poukaz stěžovatele na dobré podmínky, rodinné zázemí a děti, nebyly přesvědčeny o tom, že se stěžovatel nedopustí recidivy; je zřejmé, že rodinu - děti (dle věku) měl i v průběhu svého páchání předchozích trestných činů a ani tyto okolnosti jej nevedly k tomu, aby se vyvaroval opakované trestné činnosti.
Dle Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znaky svévole nevykazují, když soudy se evidentně otázkou očekávání vedení řádného života zabývaly; Ústavní soud přitom není povolán k tomu, aby uvážení obecných soudů nahrazoval uvážením vlastním.
Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu