ECLI:CZ:US:2009:3.US.2785.09.1
sp. zn. III. ÚS 2785/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem v Brně, Joštova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2009 č. j. 25 Cdo 2454/2007-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007 č. j. 20 Co 298/2006-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2006 č. j. 24 C 204/2004-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 6 607 109,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 2, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a právo vlastnit majetek deklarované v čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení výše uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů při rozhodování o uplatněném nároku stěžovatele na náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Břeclavi v daňové exekuci, vyšly z právního názoru, že mezi majetkovou újmou stěžovatele a nesprávným úředním postupem finančního úřadu není dána příčinná souvislost. Proti rozsudku soudu druhého stupně stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným, k odmítnutí je dán důvod také tehdy, je-li návrh podán po lhůtě k tomu stanovené [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, §43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal zásah do základních práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává. Jmenovaný soud opodstatněně odmítl dovolání jako nepřípustné, když konstatoval, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky proti skutkovým zjištěním, o něž se opírá závěr soudu, a po právní stránce dovolací soud žádný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem nebo judikaturou neshledal. Na základě uvedeného Nejvyšší soud konstatoval, že není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací soud, s poukazem na obsah dovolání, na rozsudek odvolacího soudu, jakož i na svou judikaturu rozhodnutí přiléhavě odůvodnil. Proto na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Nutno dodat, že navrhovatel sám v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu, jeho závěru o nepřípustnosti dovolání, ničeho nevytýká.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud jde o ústavní stížnost brojící proti označeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, pak odmítnutí je odůvodněno zmeškáním lhůty k jejímu podání, když pro běh této lhůty nelze vycházet ze dne doručení usnesení dovolacího soudu, na jehož rozhodnutí nedopadá ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu